Článek
V matrice z litoměřické fary je zapsáno, že se 20. srpna 1796 narodil Wenzl Babinsky v domě č.p. 52 Litoměřice, Vorstadt. Přezdívku Venca Pokratickej získal až po roce 1800, když se s rodiči přestěhoval do Pokratic. Za kmotra byl malému Václavovi krajský komisař litoměřický Antonín Biener, rytíř z Bienenbergu, u něhož Babinský starší pracoval.
Plynně číst a dovedně psát se zřejmě naučil na litoměřickém gymnáziu. V roce 1816 nastoupil vojenskou službu. Stal se vojínem dělostřeleckého pražského, a poté terezínského Wellingtonova pluku v Praze.
Kasárnický život mu evidentně nesvědčil. Tak hledal způsob, jak se z vojny dostat. Možnosti byly vcelku omezené a velmi se podobaly možnostem o více než 150 let později. Jedna z cest vedoucích k „modré knížce“ byla přes blázinec. Když ho po osmi letech propustili jako invalidu, bylo mu dvacet osm let a zřejmě nevěděl co dál. Z pražské Invalidovny v Karlíně, kam byl přidělen k pobytu, utekl. Vydal se na sever do své domoviny.
Zamířil ke svému domovu, k Pokraticím. Jenomže po tolika letech strávených mimo domov se už nedokázal nikde usadit. Přestože měl dva sourozence, ani rodinná pouta ho nedokázala udržet na jednom místě a založit rodinu. Tou se mu stali všelijací tuláci a drobní zlodějíčci, kteří se potloukali kolem Litoměřic.
V té době se také seznámil s Apolenou Hoffmannovou, padlou a zkaženou ženštinou, která ho pak doprovázela při většině loupežných přepadení.
V Mikulášovicích u Šluknova dožíval na výměnku mlynář Heine. Lupiči mu vzali všechny úspory. Zmlácená hospodyně přežila, ale starý mlynář zemřel čtvrt hodiny po přepadení. Pravděpodobně mrtvice. Po této akci, zřejmě prvním větším přepadení, se spojil s tlupou vedenou jistým Fichtelschenkerem.
V Lysé nad Labem bydlel Jan Paul. Říkalo se, že má doma kufr plný peněz. Lupičů už bylo osm, celá banda. Jenže Paulovi se podařilo utéct a zburcovat sousedy. Tentokrát se to nepovedlo.
U obce Skramouše bylo 18. září 1830 nalezeno lidské tělo zahrabané v kupě listí. Mrtvým byl Václav Domin z Kokořínského Dolu. Příčinou smrti byla lebka proražená tupým předmětem. Byl členem loupežnické tlupy, která před pár dny loupila v Úštěku. Kumpáni se nepohodli o lup a Domin skončil s proraženou lebkou.
Po této vraždě se Babinský a jeho skupina na chvíli stáhli ze scény. Jenže v Brozanech potkali převozníka Krejzu, který se pochlubil našetřenými penězi. Žel nebyly jeho, ale otcovy. Za prozrazení skrýše s penězi chtěl svůj podíl. V noci je přivedl až k truhle s napěchovanými váčky. Bylo v nich rovných 500 zlatých. Na tu dobu slušná sumička. Druhý den byli chyceni dva z lupičské bandy a dostali pět let těžkého žaláře. Navíc napráskali Babinského, kterému se podařilo zmizet.
Protože na něj byl vydán zatykač, na falešný pas s cizím jménem přepadla banda dům rychtáře Stránského v Maníkovicích. Zůstala po nich dvě mrtvá těla. Stránský a jeho žena Veronika. Oba zardoušení.
Začátkem července 1833 se v hospodě Babinský seznámil s pláteníkem Blumbergem, který byl na cestě do Varnsdorfu a ke své smůle měl u sebe značný obnos. Druhý den bylo na lesní cestě u České Kamenice nalezeno pláteníkovo tělo. Mělo v sobě osm bodných ran. Peníze a ostatní zboží se nenašlo.
Teď už šli po Babinském všichni četníci v Čechách a bylo třeba zmizet. S falešnými doklady se dostal do Polska, kde se dokonce v Lodži oženil. Polsko se mu nakonec stalo osudným. Byl zadržen a v roce 1835 vydán do Čech.
Teprve po pěti letech začal soudní proces. Byl obžalován celkem ze dvanácti trestných činů, ale vražda mu nebyla prokázána ani jedna. To ho zachránilo před šibenicí. 1. prosince 1841 vyfasoval Václav Babinský dvacet let těžkého žaláře. Jeho družka Apolena Hoffmanová dvanáct let těžkého žaláře, ale brzy zemřela na chrlení krve. Bylo jí jedenačtyřicet let.
Tak se pětačtyřicetiletý loupežník ocitl na Špilberku. Už po roce se pokusil o útěk, za což se mu dostalo zostření trestu. Poté zcela obrátil a stal se z něj vzorný vězeň. Při mších předčítal z kancionálu, neustále se modlil růženec a stal se miláčkem bachařů. Po zrušení trestnice byly asi čtyři stovky vězňů převezeny do Kartouz, což byly jinak řečeno Valdice.
Po vypršení dvacetiletého trestu Babinský prosil vězeňskou správu o prodloužení pobytu za mřížemi až do konce svého života. Bál se pobytu na svobodě, byl příliš starý, aby rozuměl „novému světu“ za branami kriminálu.
Byl předán kongregaci milosrdných sester v Praze a zaměstnán jako zahradník v klášteře v Řepích. Tam byl nadmíru spokojen. Klid a řád, který v klášteře panoval, mu vyhovoval, práce na zahradě mu svědčila. Až na ty zloděje, co lezli přes plot, kradli zeleninu, jablka, jahody, dokonce trhali i růže a postrádali jakoukoliv úctu vůči cizímu majetku. Taková to bývala pakáž!
V neděli v den volna vyprávěl v hospodách U Velkého dvora a U Zlaté lodi historky vyčtené z románů a štamgasti je hltali. Stal se v Praze známou a populární figurkou.
Zemřel v pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne v požehnaném věku osmdesáti tří let. Byl pohřben na hřbitově v Řepích. Na jeho náhrobku se i dnes občas objevují čerstvé květiny.
Zdroje:
