Článek
Nutno dodat, že národem u televizních obrazovek velmi oblíbený. Otec obchodní příručí, matka švadlena. Žádní boháči, ale také žádná bída.
Milan se vyučil truhlářem. Do KSČ vstoupil už v sedmnácti letech za okupace v roce 1939. „V mém souhlasu se vstupem byla jistá dávka dobrodružnosti a romantičnosti,“ vysvětluje Moučka ve svém životopise. Tedy žádný třídní boj nebo budování spravedlivého společenského řádu.
Jaroslav se snažil vyučit kamnářem, což se nepovedlo. Potom pekařem a knihkupcem. Marně. Teprve až čtvrtý učební obor zvládl a stal se zámečníkem. Jenže ho lákalo herectví a díky záskoku v Jihlavském divadle se stal v roce 1945 profesionálním hercem. I když slovo profesionál se na dlouhých čtyřicet let stalo potupným označením. Jím uváděné důvody pro vstup do KSČ byla omšelá a všeobecně rozšířená fráze: „Pocházíme oba z naprosté chudoby, žili jsme hrozně,“ vzpomíná Jiřina Moučková, pozdější manželka Jaroslava.
Pakliže děti obchodního cestujícího a švadleny žily v naprosté chudobě, v čem potom žily děti nezaměstnaných nebo příležitostných dělníků, kteří měli dětí plnou chalupu?
Jestliže se mladší z bratrů Moučkových našel v herectví, starší Milan rád tloukl, mučil a vůbec se vyžíval v týrání všeho druhu. Proto nastoupil už v roce 1945 ke Státní bezpečnosti. Za čtyři roky byl jmenován krajským velitelem StB v Uherském Hradišti. Tehdy byla Uherskohradišťská věznice proslulá svými „donucovacími metodami.“ Na jména jako Grebeníček nebo Hlavačka by se nemělo zapomenout.
Zřejmě „pracoval“ dobře, protože na podzim 1949 byl povolán do Prahy. Stal se velitelem jedné ze dvou vyšetřovacích skupin v Ruzyňské věznici. Náplní jeho práce byla příprava na politické monstrprocesy. Vstoupil do rozdělaného případu Milady Horákové a spol. Výsledkem jeho běsnění byly čtyři špagáty a devět dlouholetých trestů v pracovních táborech. Po Horákové a spol. následovaly procesy na venkově. Mučeno a odsouzeno bylo více než šest set lidí, deset k trestu smrti provazem.
Nad jeho gestapáckými metodami se nakonec museli zamyslet i jeho nadřízení a skončil před stranickou komisí. Soudruzi mu nabídli lukrativní místo šéfa oddělení mezinárodních vztahů v Závodech průmyslové automatizace. Jeho kvalifikace truhláře bez praxe a sadistického bolševického kádru s rukama od krve ho k tomu předurčovala. Co tam asi tak nevzdělaný primitiv mohl dělat? Zase jenom toho šéfa.
Jeho manželka byla zřejmě ještě inteligentnější. Na dotaz komise, proč vstoupila do KSČ, odpověděla: „Abych nekazila manželovi kariéru“.
Jakékoliv pokusy o jeho potrestání v pozdějších dobách byly smeteny ze stolu. Důvody jsou nasnadě. Musíme si pomáhat, soudruzi! Ověnčen medailemi a řády, například Řádem 25. února 1948, Řádem práce, medailí „Za službu vlasti“ a medailí „Za zásluhy o obranu vlasti“, zajištěn luxusní penzí, zemřel ve věku 87 let.
Jeho bratr Jaroslav, už uznávaný a oblíbený herec, se po roce 1990 vyjádřil, že se s bratrem kvůli jeho bestialitě ve státních službách rozešel. Po roce 1968 vystoupil dokonce i z KSČ, aby se do náruče strany v roce 1977 opět vrátil. Zřejmě i nadále chtěl bojovat pod rudým praporem za sociální spravedlnost a beztřídní společnost.
Zpátky k Milanovi. Měl dvě dcery. Mladší měla pykat za hříchy svého zrůdného otce. Jako dítě se stala obětí pomsty několika propuštěných vězňů, kteří ji přepadli a hromadně znásilnili. Z prožitého traumatu se nikdy nevzpamatovala a zemřela ve svých 25 letech.
Druhá dcera Miroslava po rozvodu rodičů zůstala u svého sadistického otce. Jako vedoucí Mladé Fronty velebila samozřejmě socialismus a proklínala kapitalismus. Po listopadu 1989 dělala šéfovou Haló novin, ale to už byl profesní pád na samé dno novinařiny. V roce 2006 ji poslanci zvolili členkou Rady České tiskové kanceláře. Takže jako na houpačce. A kamarádi z dřívějších dob se nezapřou. „Nevidím žádný rozdíl mezi ní a někým z ODS,“ pravil sexy mozek Jiří Paroubek, tehdy předseda ČSSD.“
Svého otce až nekriticky obdivovala a v knize, kterou o starém sadistovi sesmolila, se rozplývala něžností, jak estébák s rukama od krve miluje jezevčíky. Velice výhodně zprivatizovala luxusní byt na Letné, které dostávali za odměnu Stalinovi pohrobci. Jako většina prominentních bolševiků si dnes užívá svobodného života v kapitalismu s tučnou penzí a cestovním pasem, který ji opravňuje k cestám po celém světě. Jen do milované Moskvy poklonit se a položit kytičku k rozkládající se mumii to jaksi nejde. To jsou holt ty paradoxy!
Zdroje:
