Článek
Jan byl velice nadějný malíř, který se už viděl v Akademii výtvarných umění, stejně jako jeho starší bratr František, když ještě žil. Jak se později ukázalo úspěšným a slavným malířem se stal až nejmladší z rodu Alšů, Mikoláš.
Janovi Alšů se stalo osudným seznámení s jistým Ladislavem Stroupežnickým z nedalekých Cerhovic. O svém novém kamarádovi a příteli si zapsal toto: „Na první okamžik mě málem oslepil a překvapil pohled na Ladislava, ze kterého se stal hoch pomilováníhodný. Tvář má přirozenou, vnadnou a venkovským životem růžově zbarvenou, s pletí skoro žensky něžnou. Oko nevýslovně dojemné, vlasy samou kudrnu a tělo silně stavěné, bujaré a lepé.“
Netrvalo to dlouho a o „přátelství“ obou hochů se začaly šířit v obou vesnicích všelijaké zvěsti. Další záznam hovoří o noci, strávené s přítelem, když byl nucen přespat v domě jeho rodičů:
„Zdržel jsem se tam pozdě, na noc musel jsem zůstati u nich, a právě jsem v jednom lůžku měl stráviti noc s obdivovaným Ladislavem. Ruku v ruce v důvěrném rozhovoru trávili jsme noc, až jsme obejmuti srdce na srdci usnuli. Tak veliká je moc čisté, nepokalené přírody! Druhý den pozdě večer vyprovázel mne Ladislav domů. Naše loučení bylo divné. Opět a opět sáli jsme v dlouhých vřelých polibcích na rtech, ještě jeden žhavý polibek a rozloučili jsme se.“
Kdo byl Ladislav a z jaké rodiny pocházel, že dokázal zamotat hlavu Janovi, prostřednímu ze třech synů městského písaře v Miroticích?
František Ladislav Stroupežnický se narodil na Tři krále roku 1850 ve vsi Cerhonice. Jeho otec byl hospodářský správce premonstrátského opatství, později se stal ředitelem kanceláře. Rodina patřila mezi místní honoraci. Hýčkaný a rozmazlovaný Ladislav si mohl dělat, co chtěl a brzy nabyl dojmu, že je nepostižitelný, minimálně v okruhu otcova vlivu. Od útlého dětství tyranizoval své okolí a ubližoval lidem. Nezáleželo na tom, jestli to byly děti nebo staří lidé, místní nebo cizí. Fascinovala ho bolest a velice brzy začal ukájet svoje sadistické sklony na zvířatech. Ptákům vypichoval oči, králíkům uřezával uši, když lapil do klece veverku, odseknul jí ocas. Bylo mu pouhých osm let, když po dospělém muži hodil nůž a posléze ho pořezal.
V deseti letech začal chodit na reálku v Písku. Jako studen byl od začátku problémový, vyvolával rozbroje ve třídě, často se rval, o studiu nemohlo být ani řeči. Když mu bylo dvanáct, zranil ve rvačce svého spolužáka, což mělo za následek vyhazov ze školy. Zůstal doma u rodičů, kde se věnoval kreslení a chození po lese s brokovnicí. Střílel po všem, co se hýbalo, a nemohl tušit, že se mu tato zvrácená záliba stane osudnou.
Když dospěl, začal se líbit děvčatům ale i chlapcům. Pochopil, že týrat a zabíjet zvěř je sice zábava, ale zahrávat si s city lidí, kteří se do něj zamilují má také své kouzlo. A právě tomu kouzlu propadl Jan Aleš. Na vesnicích se žádné tajemství neudrží dlouho, takže brzy se začalo vyprávět všelico, o vztahu dvou mladých chlapců. Bylo nad slunce jasnější, že první housle hrál Ladislav. Hezký, ale citově prázdný si obtočil slabšího a zamilovaného Jana kolem prstu. Využíval nebo spíše zneužíval jeho důvěry a obdivu, vydíral ho citově výhružkami, žárlivostí, psychicky ho deptal až do oněch nešťastných Velikonoc roku 1867. Když se dozvěděl, že Jan je zamilovaný do jedné dívky, okamžitě ho napadlo, jak svého přítele potrápit. Řekl mu, že jeho dívce prozradí jejich společné tajemství.
To už bylo na Jana moc. Na Velký pátek roku 1867 vzal doma otcovu zbraň se slovy, že jde ulovit čápa a před očima své dívky se střelil do hrudi. Na rakev svého kamaráda položil Ladislav kytici rudých růží.
Za tři měsíce zazní v lese za vesnicí jiné dva výstřely, které otočí život Ladislava Stroupežnického o 180 stupňů.
Desátého srpna 1867 skončil Stroupežnického starý život rozmazleného, protekčního spratka. Bylo mu krásných sedmnáct. Údajně si vyšel, ještě s jistým Kadlecem, což byl hospodářský adjunkt premonstrátského opatství do polí k vesnici Radobice, která přiléhala k Miroticím. Tu brokovnici si, jak později tvrdil, vzal na strašení pytláků. Když došli k poli s jetelem, uviděl nezřetelnou postavu, která se rozmachovala kosou. Zavolal tedy „stůj“ a postava se dala na útěk. Poté vystřelil.
Když doběhli oba lovci pytláků k místu, kde na zemi ležela bezvládná, zkrvavená postava, v Ladislavovi se něco zlomilo. Zabil a umučil stovky zvířat, ale zabít člověka je přece jen něco jiné. Navíc když poznali, že tělo nepatří žádnému pytlákovi, ale jejich společnému známému Františku Charvátovi, synovi hajného z Nové Obory.
A tady se zrodilo několik verzí oné neblahé události. Podle jedněch viděl Ladislav na poli je stín, podle jiných věděl, že ten, na koho střílí, není žádný pytlák. Další nejasnosti jsou okolo stavu oběti. Mladý Stroupežnický si při prvním kontaktu s postřeleným uvědomil, že zabil člověka. Jiná verze tvrdí, že Charvát smrt jen předstíral, aby Stroupežnickému oplatil jeho vlastní medicínou. A další uvádí, že zranění nebylo vůbec vážné, spíše nepatrné. Je podivné, že nešlo jen o drby, ale i dobové záznamy oné tragédie se výrazně liší. V tehdejších novinách byla dokonce zpráva, že nebožákovi uvízlo sedm velkých broků v týle a zádech a o jeho plném uzdravení jsou pochybnosti.
Ať je správná jakákoliv verze, podstatné je, že Stroupežnický v tu chvíli uvěřil, že je vrah. Zabil nevinného člověka, syna hajného. A s pověstí, kterou v okolí měl… obrátil zbraň proti sobě. Strčil si svoji dvouhlavňovku pod bradu, pažbu mezi kolena a zmáčknul spoušť.
Musela to být strašná bolest, která ho probrala k životu. Rána mu roztříštila horní i dolní čelist, nos a potrhala jazyk. Oslepený krví a bolestí se vrhnul do blízkého rybníka Pulce. Buď aby si ránu zchladil nebo, což je druhá verze – aby dokonal sebevraždu utopením. Jenže zapadl do bahna a neměl už sílu pokračovat. Přivolaní sousedé ho našli ležet v blátě v bezvědomí.
Nejprve ho dávali dohromady v nemocnici v Písku a poté na chirurgické klinice v Praze u dr. Weisse. Z rány v obličeji bylo vyňato více než sto kostních úlomků, následovalo několik operací obličeje a v neposlední řadě, díky movitým rodičům zhotovení zlatého patra, umělého chrupu a také nový nos vymodelovaný z vosku. I přes veškerou, tehdy dostupnou péči až do konce života huhňal, hleny odtékaly dvěma zlatými trubičkami, které byly maskovány nasazenými brýlemi.
Pokud jde o psychiku, zcela logicky se stáhnul do samoty, stal se plachým, nemluvným samotářem, nikdy se už nenechal fotografovat a jeho podobu známe jen z několika portrétů Mikoláše Alše. Po návratu do Cerhonic se začal zajímat o knihy z velké, otcovy knihovny. Začal číst, a to, co nezískal na reálce, odkud byl vyloučen, se snažil dohnat poctivým samostudiem. Dokonce i pořádně a správně psát česky se naučil. Na procházky po kraji už chodil beze zbraně, někdy v doprovodu Mikoláše Alše, většinou však sám. Probudil se v něm zájem o historii až v takové míře, že mu otec svěřil pořízení soupisu zámeckého cerhenického archívu. Pročítal staré zápisy, příběhy obyčejných poddaných, vesničanů a venkovských zvyků. Spory, hašteření, sváry ale i svatby, křtiny a pohřby na kterých se vždy něco semlelo, co stálo za zápis nebo jen zapamatování budoucím generacím. A tehdy ho také poprvé napadlo, že by se mohl stát spisovatelem.
Ale cesta od první napsané povídky s názvem Kantorovy trefuňky, otištěné v Humoristických listech k místu dramaturga Národního divadla je už docela jiný příběh docela jiného člověka.
