Článek
Pražští Židé byli třikrát, vždy s odstupem dvou set let, vyhnáni ze země. Poprvé v letech 1541-64, podruhé 1744-48. To třetí „vyhnání“ byla genocida v průběhu nacismu. Druhému vyhnání za panování Marie Terezie předcházelo dlouhodobé omezování svobody, které židovské obce požívaly za panování Rudolfa II. i krátce po jeho smrti.
Židé byli nuceni zdržovat se na vykázaných místech, která nemohli bez zvláštního povolení opustit. Mnohé židovské čtvrti byly přemístěny do větších vzdáleností od katolických bohoslužebných míst, případně byly koncentrovány na jediné místo.
Nejcitelnější ranou se však stal takzvaný numerus clausus, nepřekročitelný limit počtu židovských rodin usazených v českých zemích. V Čechách byl ustanoven na 8 541 a na Moravě na 5 106 rodin. Aby se tyto stavy podařilo udržet, mohli se ženit pouze prvorození synové svého rodu. Pokud chtěli ostatní založit rodiny, museli odejít do Polska či Uher, kde zákon neplatil. Tak jen z Moravy do Uher uteklo v 18. století zhruba jednou tolik Židů, kolik jich bylo v celém markrabství povoleno.
Pomyslnou tečku za všemi takovými omezeními udělala císařovna Marie Terezie, když v letech 1744 a 1745 z jednotlivých zemí české koruny vypověděla všechny osoby židovského původu. Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku.
31. března 1745 vydala dekret, podle kterého museli všichni Židé opustit Prahu. Jak se později ukázalo, nápad to byl naprosto nesmyslný a také nelidský.
Paradoxní příčinu zosobňuje dobová rytina, na níž je zachycen slavnostní průvod na počest křtu následníka trůnu Josefa II. Prý byl ze strany pražských Židů „až příliš okázalý“. Prostě kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Následovalo drancování židovské čtvrti a jako už tolikrát stali se ve vypjaté válečné době obětními beránky.
Že nebyl císařovnin nápad přijímán s nadšením ani mezi jejími dvořany je nasnadě. Osobám pověřeným vykonáním a dohledem se do splnění příkazu moc nechtělo. Každému bylo jasné, jaké ekonomické ztráty takový zásah přinese.
Edikt nařizoval vyklizení pražského Židovského města do konce ledna s návazností, že celý český prostor musí Židé opustit do konce června. Hlavním důvodem vydání této perzekuce byla obvinění ze „zemské zrady“, která se však nikdy neprokázala. Mělo se jednat o údajnou spolupráci s pruskou armádou, pro kterou Židé měli vykonávat špionážní služby.
Záhy po jejich odchodu přišel značný hospodářský úpadek, což zapříčinilo rostoucí zájem šlechty na tom, aby byl Židům umožněn návrat. Vedle šlechty intervenovaly ve prospěch Židů i vysoce postavené osobnosti, vyslanci Holandska, Anglie, Dánska, Turecka, a dokonce i sám papež.
Přes mimořádnou počáteční neústupnost se panovnice nakonec v září 1748 uvolila umožnit návrat všem Židům, i když původní plán byl udělit výsadu pouze těm bohatým. Výměnou za povolení k pobytu na deset let museli Židé každoročně zaplatit tzv. toleranční daň 300 000 zlatých rýnských.
V roce 1758 uplynula desetiletá lhůta jejich pobytu, která byla neprodleně prodloužena. Přesto bylo roku 1762 opětovně zavedeno povinné zvláštní označení židovského obyvatelstva v podobě žlutého soukenického pásku pro židovské muže a žluté stuhy ve vlasech pro židovské ženy.
Ke všem těm ranám přibyla ještě jedna pouhých deset let po jejich vypovězení z Prahy. V noci ze 16. na 17. května 1754 vypukl velký požár který zachvátil celé ghetto. Oheň se rozhořel současně na několika místech a byl pravděpodobně založen úmyslně. Požáru využili vojáci a lůza, kteří loupili v domech. Vyhořelo na 190 budov, radnice, synagogy, nemocnice. Tato katastrofa způsobila židovské obci značnou ztrátu, s níž se jen těžko a dlouho vyrovnávala a musela se hodně zadlužit.
Zdroje:
