Článek
Nejpopulárnější barokní světec Jan z Nepomuku
Patron vod a všeho co s vodou alespoň trochu souvisí. Mosty, mlynáři, voraři. Ochránce před záplavami. Patron nejen Čech, ale i španělského loďstva. Původním jménem Jan z Pomuka, ze vsi na jihozápadě země náležející cisterciáckému klášteru.
Syn rychtáře, který to dotáhl až k doktorátu církevního práva na věhlasné universitě v Padově. Po kariérním žebříčku úspěšně postupoval a vrcholem byla funkce generálního vikáře pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jak to tak bývá z vrcholu kariéry následuje buď pomalý sestup nebo rychlý pád. V Johánkově případě to bylo to druhé. Nejprve do královských mučíren a poté do Vltavy.
Generální vikář byl jakýsi zástupce arcibiskupa. Vyřizoval běžnou agendu jako lépe postavený úředník. Zastupoval arcibiskupství v soudních záležitostech. Ať už to byly přesuny církevního majetku nebo vizitace jednotlivých far. Dohlížel na kázání, aby se v nich nevyskytovaly bludy nebo nauky odporující katolickému vyznání.
Poklidná práce arcibiskupského vrchního úředníka. Jenže pak se něco stalo. Na konci února zemřel kladrubský opat Racek. Král Václav IV. měl už svého favorita jako náhradu za zesnulého. Byl jím probošt vyšehradský Václav Králík. Jenže benediktini na nic nečekali a zvolili za svého opata mnicha Olena. K platnosti volby bylo třeba schválení generálním vikářem doktorem Janem z Pomuku. A ten na příkaz arcibiskupa platnost volby potvrdil.
Král Václav se momentálně zdržoval na hradě Žebrák. Když se dozvěděl, že jeho favorit byl odsunutý na druhou kolej, dostal záchvat vzteku. Nic neobvyklého. Všichni, kteří pobývali v jeho blízkosti, takové záchvaty zažili mnohokrát. Proč mu tolik záleželo, aby se stal opatem jeho chráněnec Králík? Protože krev není voda, jak praví známé přísloví. Ctihodný Václav Králík z Buřenic byl jedním z lucemburských levobočků.
A 15. března začala hra na honěnou. Arcibiskup, který znal prchlivou povahu krále, rychle opustil Prahu a s celým svým dvorem uprchl do Roudnice nad Labem.
Král do Prahy dorazil až následující den. Spěšně rozeslal písemné rozkazy, aby se dotyčný hodnostář okamžitě vrátil do Prahy. Tomu se samozřejmě dvakrát nechtělo. Nakonec se do Prahy vydal, ovšem s ozbrojeným doprovodem. Schůzka obou stran, církevní i královské, byla domluvena na 20. srpna. A nastala situace, která se později v dějinách národa opakovala.
Zcela opilý panovník napadl členy arcibiskupské delegace nejen verbálně, ale i fyzicky. Kdekomu vyhrožoval zabitím. Situace byla docela nepřehledná až chaotická. Toho využila arcibiskupova stráž a Jenštejna dostala do bezpečí hodně daleko od Prahy. Až kamsi do Krušných hor na hrad Supí hora. Takže arcibiskup si zřejmě zachránil život.
Ale ne všichni měli takové štěstí. Čtyři muži byly toho odpoledne zadrženi a spoutaní přivedeni na radnici Starého Města. Byli to generální oficiál Mikuláš Puchník, probošt Václav Knobloch a hofmistr Něpr z Roupova. A generální vikář Jan z Pomuka. Poté je odvedli na staroměstskou rychtu, která stávala na rohu dnešní ulice Na Můstku a Rytířské.
Mezi tím královi zbrojnoši pátrali po arcibiskupovi. Marně. A tak pověřené osoby přistoupily k výslechu práva útrpného. Jenže mučit představitele arcibiskupské kurie nebylo tehdy jen tak. Dokonce i králi došlo, že by si tím v budoucnu mohl způsobit hodně nepříjemností. Co se chtěl dozvědět se stejně nedozvěděl. A tak byl Mikuláši Puchníkovi nabídnut k podepsání revers o přísném mlčení stran vyšetřování. Puchník podepsal. A byl propuštěn.
Generální vikář na tom byl hůř. Podle Františka Palackého: „Král kázal mučit vyšetřované k smrti, tj. opět je pálit v bok a místa stydká, až se otevíraly dutiny tělní.“
Podle některých se mučení osobně zúčastnil i Václav. Večer 20. března už bylo jasné, že Jan z Pomuku výslechy nepřežil. Katovi pomocníci tělo sundali z mučidel, svázali do kozelce a z mostu hodili do Vltavy.
Ve Starých letopisech českých se o stavu vody v Praze onoho roku 1393 píše: „Téhož roku bylo v Čechách tak veliké sucho – na připomenutí památky utopeného doktora – že v Praze se brodili přes řeku i lidé a voda byla zelená jako tráva.“
A první ze zázraků byl na světě. Voda vyschla, protože nechtěla přijmout tělo mučedníka. Začala se rodit legenda.
Zdroje:
