Článek
Celá desetiletí se vedly války o moravské pohraničí. Vojenské tlupy šlechticů drancovaly zemi na moravské i rakouské straně. Vypalovaly celé vesnice, kostely a z nakradeného lupu jejich vůdcové ještě víc bohatli.
Papeži, který měl sice také máslo na hlavě, došla trpělivost a několik hlavních aktérů uvrhl do klatby. Jedním z nich byl Vilém. Byl pozván do Říma, kde na koberečku před papežem dostal jako projev pokání založit na Moravě klášter. Měla to být jakási náplast za všechny ty vydrancované a vypálené kostely. K tomu došlo v roce 1181 a klatba mohla být zrušena.
Do Kounic přišli nejprve tři mniši z premonstrátského řádu v Želivi. Ti měli za úkol připravit půdu pro vznik konventu. Brzy poté, 9. října 1183 sem byly poslány řádové sestry z Louňovic. Není jasné, proč byli mniši nahrazeni jeptiškami, ale klášter se stal ženským. A dostal název Rosa coeli, což znamená Růže nebes.
Ale spory o jižní Moravu tím zdaleka neskončily. Poslední bitva se odehrála 10. prosince 1185 u obce Loděnice blízko Moravského Krumlova.
On totiž císař Fridrich Barbarosa, po jistých sporech a tahanicích, kdysi „daroval“ Moravu Konrádovi III, přesto že byla v majetku knížete Bedřicha, bratra Přemysla, pozdějšího Přemysla Otakara I. Bedřich na Moravu poslal svá vojska a proti němu se postavil Konrád Ota, znojemský údělník.
Bedřichovo vojsko, tedy české, jak bylo zvykem vyplenilo Znojemsko včetně čerstvě založeného kláštera Rosa coeli v Kounicích.
Moravan Konrád se s Čechem Bedřichem utkal u vesnice Loděnice blízko Moravského Krumlova. Byla to nejkrvavější bitva mezi Moravany a Čechy, respektive mezi moravským a českým knížetem. Skončila nerozhodně a jak zapsal kronikář:
„Padlo jich v této srážce z předáků Čech a také Moravy mnoho na počet a tolik, že když potom byli od živých pohřbíváni, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich (bylo) vhozeno, a tak zasypáno zemí a kamením.“
Klášter byl tedy krátce po svém založení vyloupen ale brzy se začalo s obnovou. Později se dokonce pustili do velké přestavby z románského stylu do lucemburské gotiky. Ale ani tato podoba neměla dlouhého trvání, o což se postarali bojovníci za pravdu boží. V roce 1423 husité klášter vyplenili a poté zapálili. Nebyl to samozřejmě jediný klášter, který tak dopadl, ale boží pravda tehdy potřebovala množství zlata a stříbra.
I z tohoto popela povstal klášter jako bájný Fénix a za pár let se opět zaskvěl ve své slávě a velikosti. Jenže přišel rok 1521, který byl pro klášter labutí písní.
Ten, který ji zanotoval, se jmenoval Martin Göschl. Byl katolickým biskupem, knězem a humanistickým vzdělancem. Ještě jako želivský kněz vystudoval církevní právo a cesta ke kariéře byla vydlážděná. Jak to tak bývá, a nejen na poli církevním, poté co obdržel jednu vysokou funkci, lačnil hned po druhé. Jedna mu bylo málo. Roku 1509 se stal olomouckým světícím biskupem a za tři roky ještě k tomu generálním vikářem. Na jednoho to už bylo moc, a tak převzal další koryto a stal se proboštem právě v ženském klášteře Rosa coeli. A to byla jeho poslední funkce, což samozřejmě nemohl vědět.
V roce 1525 změnil kabát i víru a z katolictví přestoupil k reformaci. Samozřejmě musel klášter opustit, ale aby se mu nestýskalo, vzal si s sebou jednu z řeholnic, se kterou se oženil. V Mikulově, kde se v té době pohybovala sekta novokřtěnců, se zřekl reformace a přidal se k nim. Ostudy plný kopec a na olomouckém biskupství už toho měli dost. Aby jejich bývalý biskup a vikář se takhle producíroval po Moravě, to museli zatrhnout.
Problém vyřešil císař Ferdinand, který nařídil bývalého biskupa nyní novokřtěnce zatknout a předat církevnímu soudu. Martin Göschl byl sice doktorem církevního práva, ale v biskupském vězení v Olomouci mu doktorát moc platný nebyl. Po dlouhém mučení, během kterého se rád a dobrovolně opět vrátil do lůna církve katolické, byl odsouzen k doživotnímu arestu. Zemřel v zapomnění ve věži Kroměřížského zámku někdy po roce 1533. Tak jako není známé přesné datum jeho narození, není známé ani datum smrti.
Ještě během působení odpadlého biskupa v klášteře Rosa coeli se morálka jeptišek výrazně uvolnila a začaly se šeptat všelijaké pikantnosti ze života za zdmi kláštera. Poté, co Göschel dostal vyhošťovací rozkaz, zůstalo v klášteře jedenáct jeptišek, které si zvolily za nového probošta kněze Jana. Jenže hříšný život sester pokračoval i za nového opata, možná i s ním a vesničané, jistě povzbuzovaní venkovskými faráři se rozhodli s touto Sodomou a Gomorou naložit podle svého.
Chopili se zemědělského nářadí, vtrhli do kláštera, co mohli pobrali, co nepobrali, zničili.
O osudu jeptišek kolují dvě verze. Ta první říká, že všechny utekly. Ta druhá naopak, že neutekla žádná. Mezi vzbouřeným lidem měl být řezník, který se o všechny postaral svým dranžírákem.
A klášter opět zpustl. Strahovští premonstráti byli vytrvalí a opět se pokusili z ruin zbudovat centrum zbožnosti a vzdělanosti. Což se sice podařilo, ovšem na krátko. Když to nebyla plenící vojska knížat, božích bojovníků a vzbouřený lid, byl to požár. Roku 1703 se červen kohout postaral, a to definitivně. Poté zřejmě všichni pochopili, že nemá smysl se pokoušet o další vzkříšení, zřejmě Bohem prokletého místa.
Dnes ruiny lákají turisty, kteří si pochvalují mystickou atmosféru a dech dějin. Protože chybí klenutý strop kostela, je vidět krásné moravské nebe. I na tomto místě je možné projít se rajskou zahradou s křížovou cestou. Pod ní jsou ve třech vrstvách nad sebou pohřbené jeptišky. V zahradní studni by měl být ukryt poklad. Výzdoba na stropě kapitulní síně je poznamenaná symboly pohanských bůžků. A ani čtyři apoštolové v horní části chrámové lodi to už nezachrání.
Zdroje:
