Článek
Největší zaznamenaná hromadná sebevražda v dějinách lidstva
Masada nebo „mecada“ znamená hebrejsky pevnost. Tři kilometry od Mrtvého moře je skála obklopená pouští. Na ní nechal postavit judský král Herodes vojenskou pevnost. Měl zálibu ve stavitelství a Jeskyně patriarchů, přístav Caesarea Maritima nebo zcela přestavěný Jeruzalémský chrám jsou jeho díla. Jinak to byl vrahoun k pohledání, což byla jeho druhá vášeň. Pomineme-li evangelijní zprávy o vyvraždění betlémských dětí, nechal zabít svoji druhou manželku Mariamné i s pěti dětmi.
Když upevnil svoji pozici v Judsku, potřeboval mít v záloze místo, kam by se v případě potíží mohl uchýlit. Neobydlená část pouště na vysoké skále byla ideálním místem pro výstavbu pevnosti. Z jedné strany výška čtyři sta padesát metrů, z druhé sto padesát. Akvadukt a cisterny na vodu. Zásobárny obilí, oleje a dalších potravin, prostě nedobytná pevnost. A zbraně pro deset tisíc vojáků. Přístup z jedné strany úzkou a strmou cestou zvanou Hadí stezka. Ta se dochovala dodnes. K ní pro větší pohodlí turistů přibyla lanovka.
Paradoxem dějin bylo, že Herodes byl jmenován králem právě Římany. Během prvního židovského povstání Masadu obsadila římská posádka o počtu zhruba sedmi set mužů. To si nemohli nechat líbit „sikariové“. Odbojové hnutí Židů, kteří se nesmířili s nadvládou Říma. Malými dýkami „sicae“ likvidovali okupanty a místní kolaboranty. Odtud jejich název.
Veškeré informace o následujících událostech známe pouze z jednoho zdroje. Ze spisů Josepha Flavia, židovského kněze a historika. Žádné jiné zdroje z oné doby se o Masadě nezmiňují.
Když sikariové pronikli do pevnosti a povraždili římskou posádku, zapojili se do dalších „osvobozovacích bojů“, které měly spíše charakter partyzánských akcí.
Stejně jako i v jiných dobách a jiných místech, nebyli mezi většinovým obyvatelstvem takoví lidé příliš oblíbení. Náboženští horlivci, kteří se sice snažili vrátit svému království samostatnost a nebáli se vystupovat proti okupantům. Na druhou stranu to byli nekompromisní prosazovatelé své jediné svaté pravdy. Kdo nejde s námi jde proti nám. To platilo už tehdy.
Josephus Flavius je popsal jako nelítostné tyrany, kteří terorizovali pod rouškou boje o samostatnost okolní oblasti. Přepadli například město Engadi, ve kterém povraždili přes sedm set místních obyvatel včetně žen a dětí.
Když Titus, syn císaře Vespasiána, vstoupil vítězně do Jeruzaléma, zničil Chrám. Ty, co přežili římské vraždění, odvedl do zajetí. Jen malé skupině Židů se podařilo uprchnout. Zhruba 960 osob pod vedením El'azara ben Ja'ir se opevnilo v Masadě. Bylo to místo posledního i když marného odporu proti Římu.
Na začátku roku 73 se pod pevností utábořila Desátá římská legie a spolu přivedla několik tisíc zajatců ze zničeného Jeruzaléma. Obléhání pevnosti začalo.
Římané vykopali val kolem celé Masady a osadili ho strážemi. Pak bylo třeba vymyslet přístup k samotné pevnosti. Pustili se do stavění rampy, což byla v podstatě silnice, která měla spojit nížinu s oblastí hradeb pevnosti. Tisíce židovských zajatců ji dokázaly postavit za tři měsíce. Na ni byla vytažena obléhací věž s beranidlem. Současně podkopali na mnoha místech hradbu a když ji zapálili bylo jasné, že nastává konec.
Hradba se zřítila 16. dubna roku 73 a legionáři byli připraveni k průniku. Boj na život a na smrt začal. Jenže sikariové si vybrali smrt vlastní rukou. Když vojáci Desáté legie vstoupili do citadely, bylo to už jen místo mrtvých. Žádný boj je nečekal.
Velitel Masady El´azar přesvědčil všechny přítomné, že je lepší zemřít rukou svých bratrů než upadnout do zajetí, kde by je čekalo stejně jen otroctví nebo smrt. Nejprve byly ukryty pod podlahu svaté svitky a poté muži pobili ženy a děti. Ze svého středu vylosovali deset vojáků, kteří se nechali jedním vylosovaným podřezat. Poté dalších deset, které usmrtil poslední. Ten zajistil, aby byli všichni mrtví, poté zapálil pevnost a sám nalehl na svůj meč.
Římané po vniknutí do pevnosti našli naživu pouze dvě ženy a pět dětí, které se skryly v cisterně.
Přestože židovské náboženské zákony sebevraždu přísně zapovídají, inspirovali se obležení příběhem krále Saula, který také zvolil sebevraždu před zajetím:
„Pelištejci bojovali proti Izraeli. Izraelští muži před Pelištejci utíkali a padali pobiti v pohoří Gilbóa. Pelištejci se pustili za Saulem a jeho syny. I pobili Pelištejci Saulovy syny Jónatana, Abínádaba a Malkíšúu. Pak zesílil boj proti Saulovi. Objevili ho lukostřelci a těžce ho postřelili.Saul řekl svému zbrojnoši: „Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili.“ Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na svůj meč a zemřel s ním.Toho dne spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové.“ 1 Samuelova 31:1-6
Jedná se zřejmě o největší zaznamenanou masovou sebevraždu v dějinách lidstva. Snad jen sebevražda více než 900 členů sekty Chrám lidu v Jonestownu roku 1978 snese podobné měřítko. Tehdy jejich vůdce Jim Jones přikázal svým ovečkám vypít jed s kyanidem a dětem vpíchnout smrtelné injekce.
Vzhledem k tomu, že zpráva o dobytí Masady pochází od jediného zdroje, již zmíněného Josepha Flavia, naskýtá se otázka, zda je celý příběh pravdivý. Jestli se skutečně udál tak, jak ho historik popsal. Jednak se obléhání nezúčastnil, protože žil v Římě, a také neexistuje žádný archeologický důkaz o masovém nálezu kosterních pozůstatků v takovém měřítku. Část obležených se pokoušela uniknout cisternami na vodu a jeskynními výpustky, ve kterých zemřela. Tam byly během výzkumu ve 20. století nalezeny jejich kosti.
Faktem je, že co neshořelo po sebedestruktivní akci obránců, dokončili Římané. A zrodil se mýtus. Symbol hrdinství a odvahy. Raději smrt než otroctví.
Zdroje:
