Článek
Nikdy neobjasněný mord hajného Aloise Šenka u Nového Hradu blízko Olomučan, 9. října roku 1916.
Když v roce 1902 obdržel hajný Šenk hájovnu i s hostincem na Novém hradě, vzhledem k věku mohl předpokládat, že je to jeho poslední působiště. S čím ale určitě nepočítal, byl způsob, jakým bude jeho pobyt ukončen.
Narodil se 19. 7. 1849 v Juliánově, jako syn kováře Jana Šenka. Zaměstnání našel v Adamovských železárnách, kde si vyhlédl za nevěstu, jistou Reginu Dáňovou. Ta mu bůhví jak dopomohla k místu hajného v Josefově a okolí. Byl to velký profesní skok, protože hajný, to byl lesa pán. Psal se rok 1876.
Šenkovou velkou vášní se staly jeskyně, kterých je v kraji jak naseto a v jeho době ještě většina z nich nebyla ani prozkoumaná. Místní lidé měli jiné starosti, existenčního charakteru a ne utrácet čas ve vlhkých slojích se svíčkou a lanem. Navíc na přelomu století začínala éra turismu a tak rád za drobný peníz prováděl zvědavé návštěvníky v Býčí skále. Ta samozřejmě nevypadala, ani nebyla přístupná v takovém rozsahu jako dnes. Bez elektřiny a po vlhkých kamenech turisté-dobrodruzi po tmě, jen s několika svíčkami tápali spíše po hmatu za hajným. Vyplašená hejna netopýrů, která jim létala nad hlavami, dotvářela atmosféru pekelné díry. Fejeton, který do brněnských novin poslal jeden z účastníků výpravy, hovoří o příšerné půlhodině ve vlhku a zimě za nedostatečného osvětlení.
Hajný Šenk ale nebyl jen průvodcem ale i průzkumníkem, který se sám vydával do neprozkoumaných chodeb a tunelů krasových jeskyní. V letech 1888-9 se dvakrát pokoušel na dřevěném voru, který si sám vyrobil proplout sifonem, který dnes nese jeho jméno. Šenkův sifon.
Zcela jistě nebyl první, koho podobná myšlenka napadla. Roku 1839 vešla skupina Slováků v rámci objevných cest po Čechách a Moravě také do Býčí skály. Jeden z účastníků, Miroslav Jozef Hurban později zaznamenal:
„Bylať to téměř celá veliká rodina (průvodců), jenž se s námi do chladné, temné, mokré, dlouhé jeskyně ubírala. Dlouho jsme šli, co já nemohl jsem rozeznati ničeho. Jako noc černá díra tato budila ve mně myšlenky podivné. Pšt set nebo i více kroků jsme šli a nalezli jsme se na konci při malém rybníku. Za rybníkem ale tím opět otevírala strašnou svou tlamu černá díra. Křičíce do ní, zaznamenali jsme, že v nesmírnou dalekost se díra ta táhnouti musí. Byliť již také zkoušky učiněny, zdali by se bytost její vypátrati a vyzkoušeti nedala. Nebo k jistým resultátům poskytoval naděje dosti hluboký rybník, nímž by se do vnitřku plaviti dalo. Ale vše nadarmo, nebo sotva že se asi patnácte kroků a s loďkou proniklo v jeskyni, tu ohromná skála zamezuje další průchod. S obou stran jsou malé mezery, nimiž ale nelze naskrze projíti.“
Alois Šenk měl dceru Antonii, která jako svobodná matka porodila 20. srpna 1893 holčičku Marii, v čísle popisném 32.
Otec dítěte neuveden, matka Antonie Šenková, pracovnice v domě rodičů v Josefově, dcera katol. rodičů Aloise Šenka, knížecího hajného v Josefově a Reginy roz. Dáňa /dobře známá/.
Co znamená poznámka u báby Reginy „dobře známá“? Buď osobu známou, kterou ve vsi všichni znale, tedy ne nějakou přivandrovalkyni, dnešním jazykem „náplavu“. Druhá možnost je, že osoba takto označená byla dobře známá ve vsi a okolí v negativním slova smyslu. Těžko říct, kterou z těchto dvou variant měl zapisující na mysli.
Co se v rodině knížecího hajného a amatérského speleologa stalo, už asi nikdo nezjistí. Faktem je, že když v roce 1902 dostává k užívání hájovnu a hostinec na Novém Hradě, žije tam až do onoho osudného, válečného roku 1916 pouze on a jeho vnučka Marie. Ten rok je Marii 22 let a jejímu dědečkovi 67. Tedy věk, kdy si už mohl užívat zaslouženého klidu v krásné přírodě, zajištěný knížecí penzí. Jenže se tak nestalo.
9. října toho roku 1916 kolem druhé hodiny odpolední našla Marie svého dědečka ležet na poli, kam vyvážel hnůj, kousek za Novým Hradem. Myslela si, že ho ranila mrtvice, tak tělo nechala odnést do Hradu, umýt a uložit do postele. Zřejmě aby bylo připraveno k poslednímu odpočinku do rakve. Teprve poté povolala z Adamova dr. Grydila k ohledání mrtvoly.
Když lékař obrátil tělo nebožtíka na břicho, uviděl na zádech střelné rány. Celkově osmnáct vstřelů, Broky zasáhly záda, temeno hlavy, paže a slabiny. Pronikly do plic, jater a sleziny. Po několika minutách vnitřního krvácení nastala smrt.
Rozjelo se vyšetřování, které velice rychle vyvrátilo první verzi, totiž že hajného zastřelil pytlák, což v té době nebývalo nic výjimečného. Dalším a jak se později ukázalo i posledním podezřelým byla právě hajného vnučka Marie.
Hajný byl střelený ze vzdálenosti 16,5 metru směrem od hradu a neměl u sebe zbraň. K čemu také, když vyvážel na trakaři hnůj na pole. Navíc stejným nábojem, který si sám vyráběl. U Marie objevili krevní podlitinu na rameni, která mohla být způsobena zpětnou ranou pušky. Navíc, jako vnučka hajného uměla se zbraněmi zacházet. Podivná manipulace s tělem, přemístění do hájovny, omytí a uložení do postele jí také moc nepomohla. Nemohla přece nevidět vstřely od broků na zádech, temeni a pažích.
Četníci po prohledání hájovny našli pod jejím oknem skrýš, ve které byly osobní věci hajného. Plášť, rukavice, láhev rumu a nějaké peníze. Marie se hájila tím, že se bála, aby nepřišla zkrátka v následném dědickém řízení. Další věci uschovala u rodiny Havlů v Olomučanech.
Tím posledním hřebíčkem do rakve bylo zveřejnění anonymního udání na hajného Šenka, které přišlo v lednu téhož roku na nádražní hlídku do Adamova.
„Dovoluji si oznámiti, že hajný Šenk v Olomučanech nevalně se vyslovuje o válce a tím jen lidi kazí; vládu proklínat se nepatří, lidé to dosvědčí.“
Ve druhém roce světové války takové udání nebyla žádná legrace. A když soudní grafolog potvrdil shodnost písma s písmem Marie Šenkové, byla tato zatčena a obžalovaná z vraždy.
Příliš jí nepomohl ani vztah s pekařem Jaroslavem Havlem z Olomučan, který byl v té době výpomocným hajným na Klajdovce. Protože Marie byla těhotná, chtěli svůj vztah legitimizovat sňatkem, ale její dědeček byl zásadně proti. Možná si představoval pro svoji vnučku lepší partii, než byl pomocný hajný. Marie se snažila orodovat u dědečka, aby jejímu milému obstaral lepší místo, popřípadě mu přepustil to svoje. Otázka je, jestli toto bylo v silách starého hajného. Zkrátka Šenk známosti nepřál, lepší flek nesháněl a se sňatkem nesouhlasil.
V únoru 1917 se Marie ocitla před zemským soudem v Brně. O její obhajobu byl požádán významný brněnský advokát a poslanec Moravského zemského sněmu JUDr. Hynek Bulín. Nebyl to běžný obhájce pro „obyčejné“ lidi a další z nezodpovězených otázek je na světě: Kde na jeho plat vzala matka obžalované Marie Šenkové? Protože to byla ona, která advokáta najala.
JUDr Bulín postupně zpochybnil veškeré důkazy obžaloby. Náboje byly veřejně přístupné a mohl je vzít každý. Tehdy se na Moravě nezamykalo. Střílet se mohlo i z jiné zbraně stejné ráže, modřinu na rameni si mohla způsobit hráběmi při práci na zahradě a nakonec zpochybnil i grafologický posudek udání na hajného.
Po závěrečné řeči žalobce i obhájce, byl dne 28. února 1917 vynesen tento rozsudek:
„Marie Šenková sprosťuje se obžaloby pro zločin vraždy úkladné a přestupek zbrojního patentu, za to uznává se vinnou zločinem krádeže… a odsuzuje se na dva měsíce do těžkého žaláře zostřeného ob týden tvrdým ložem.“
Marie byla okamžitě propuštěna, protože si trest odpykala pobytem ve vyšetřovací vazbě.
Vražda knížecího hajného Aloise Šenka zůstala neobjasněná.
Dopsaný záznam v matrice narození Marie Šenkové oznamuje, že se dne 4. července 1917 se v Blansku provdala za Jaroslava Havla.
Další nevyjasněná věc: V knize oddaných Blanenské farní knihy však zápis o sňatku chybí.
Krátce po sňatku se odstěhovali neznámo kam a jejich stopa tak definitivně mizí.
V šedesátých létech dvacátého století se jistý občan Olomučan na smrtelné posteli k vraždě hajného přiznal.
Zdroj:
