Článek
Představit si svatbu, na které chybí to nejpodstatnější, tedy novomanželé je v našem prostředí téměř nemožné. Pro upřesnění „živí“ novomanželé. Ale jiný kraj, jiný mrav.
Rodiny se dohodnou na sňatku, vyberou vhodný pár, připraví obřad a někdy zaplatí nemalou částku i dohazovačům. Jenže ženich už několik měsíců leží v hrobě. A jeho budoucí nevěsta možná také.
V některých případech je kvůli svatbě její hrob znovu otevřen. Ostatky jsou vyzvednuty, převezeny desítky či stovky kilometrů, a nakonec pohřbeny vedle muže, kterého žena za svého života nikdy nepoznala.
Jde o ming-chun (冥婚), posmrtný sňatek, pro který se používá také označení jin-chun (阴婚) a který je v angličtině znám jako „ghost marriage“, svatba duchů.
Ilustrační obrázek
Tato tradice má v Číně dlouhou historii. Vychází ze světa, ve kterém smrt člověka nepřerušuje jeho vztah k rodině. Zemřelý zůstává synem, dcerou, manželem nebo předkem a rodina vůči němu nadále může mít určité povinnosti. Manželství přitom v tradiční čínské společnosti neznamenalo pouze svazek dvou jednotlivců. Určovalo místo člověka v rodině, pokračování rodu i jeho postavení mezi předky. Smrt před svatbou proto mohla představovat problém, který bylo nutné napravit.
Dnešnímu člověku může takový obřad připadat jako exotická pověra. Ve skutečnosti jde o pozoruhodnou ukázku toho, jak lze pomocí rituálu „opravit“ společenský řád narušený smrtí. Nejnovější etnografický výzkum ze severní Číny právě tuto funkci zdůrazňuje. Posmrtný sňatek dokáže symbolicky změnit zemřelého člověka z nebezpečné či neukotvené bytosti v legitimního člena světa předků. Jenže tato snaha zajistit mrtvým klid má i mnohem temnější pokračování.
Poptávka po mrtvých nevěstách totiž v některých částech Číny vytvořila skutečný černý trh. A kde se za ženské tělo platí desetitisíce jüanů, objevují se lidé ochotní takové tělo obstarat. Vykradači hrobů. Překupníci. Dohazovačky. Zaměstnanci márnic. A v několika zdokumentovaných případech dokonce vrazi.
Přesně určit, kdy se svatby duchů v Číně objevily poprvé, není možné. Jde o soubor praktik, které se v průběhu staletí měnily a v jednotlivých regionech mohly vypadat velmi odlišně. Posmrtné sňatky mají starověké kořeny, ale nedá se ukázat na jediný historický okamžik a tvrdit, že právě tehdy vznikla svatba duchů v podobě, v jaké ji známe dnes.
V předmoderním čínském prostředí nemuseli být živí a mrtví vnímáni jako dvě zcela oddělené společnosti. Literatura popisuje posmrtný sňatek právě jako jeden ze způsobů, jimiž se příbuzenské vztahy prodlužovaly přes hranici smrti. Zemřelý zůstával součástí rodiny a rituál umožňoval napravit vztah, který předčasná smrt nestihla vytvořit.
Zemřít jako svobodný proto nebylo totéž jako zemřít po založení rodiny.
Ilustrační obrázek
Zvlášť zajímavý pohled přinesl výzkum patnácti případů svateb duchů v oblasti Čang-ťia-kchou v severní Číně. Badatelé ukazují, že smrt před uzavřením manželství mohla být v tradičním rituálním systému chápána jako smrt, která přišla nevhod, jaksi „mimo pořadí“. Člověk zemřel dříve, než dokončil zásadní společenský přechod.
U svobodných žen měl problém ještě další rozměr. V patriarchálním systému měla žena po svatbě přejít do rodiny svého manžela. Pokud však zemřela před sňatkem, mohla se ocitnout v rituálně nejednoznačné situaci. Nebyla plně začleněna mezi předky rodiny, do níž by se za normálních okolností provdala. Svatba duchů tento problém řešila.
Zemřelá dostala manžela, byla symbolicky začleněna do jeho rodiny a její status se změnil. Autoři výzkumu to interpretují jako přeměnu zemřelé z potenciálního „bloudícího ducha“ v legitimního předka. Obřad tedy nesloužil pouze k tomu, aby mrtvá nebyla osamělá. Obnovoval společenský a kosmický řád narušený předčasnou smrtí.
To je klíč k pochopení celé tradice. Nejde jen o víru v duchy, ale také jde o rodinu.
Pod pojmem svatba duchů se skrývá několik různých praktik. Nejznámější je sňatek dvou zemřelých lidí. Rodina svobodného muže, který zemřel například při nehodě či na nemoc, mu vyhledá zemřelou ženu vhodného věku a původu. Obě rodiny se dohodnou a zemřelí jsou symbolicky oddáni.
V minulosti ale existovala také druhá varianta. Sňatek živého člověka se zemřelým. Mohlo například dojít k tomu, že muž zemřel těsně před plánovanou svatbou a jeho snoubenka se přesto rozhodla, nebo byla okolnostmi přiměna, sňatek dokončit. Tím se mohla stát členkou rodiny svého zesnulého snoubence. Takové manželství mělo velmi konkrétní společenské důsledky. Nešlo tedy pouze o teatrální obřad určený duchům.
Ilustrační obrázek
Moderní podoba, která přitahuje největší pozornost médií a kriminalistů, se však týká především sňatků zemřelého muže se zemřelou ženou. Právě tato varianta vytváří poptávku po tom nejproblematičtějším „artiklu“ celého rituálu. Po ženském těle.
Pro svatbu mrtvých neexistuje jeden závazný obřad platný pro celou Čínu. Praktiky se liší podle oblasti, období i rodiny. Po smrti svobodného člověka začne rodina hledat vhodného partnera. Pomoci může prostředník či dohazovač, který ví o dalších rodinách nacházejících se ve stejné situaci.
Stejně jako při tradičním sňatku může následovat vyjednávání mezi rodinami. Důležitý může být věk obou zemřelých, jejich rodinné zázemí a podle místních zvyklostí také další znaky určující, zda se k sobě hodí. Obřad potom kombinuje prvky svatby a pohřbu.
Zemřelé mohou zastupovat fotografie, jmenovky, papírové či jiné figuríny. V jiných případech je ovšem rozhodující samotné tělo. Pokud je „nevěsta“ už pohřbena, její ostatky mohou být exhumovány a přemístěny. Na konci obřadu jsou manželé uloženi společně. To, co smrt nestihla vytvořit za života, vytvoří po ní svatební obřad.
Pokud chce rodina zemřelého muže skutečné ostatky ženy, musí je někde získat. Jestliže se dvě rodiny dobrovolně dohodnou, nemusí jít o nic nelegálního v kriminálním smyslu získávání těla. Jenže počet dostupných „nevěst“ je omezený. A nedostatek vytváří cenu.
Kriminologická studie publikovaná v Asian Journal of Criminology analyzovala 84 trestních případů spojených s trhem mrtvých nevěst. Autoři nalezli ceny lidských ostatků od 1 125 do 135 000 jüanů, přičemž průměr v jejich souboru činil 23 913 jüanů. U živých obětí, které se objevily v souvisejících případech, se ceny pohybovaly od 14 000 do 70 000 jüanů.
Přibližně 22 procent těl či obětí bylo dále přeprodáno. Člověk se tím definitivně mění ve zboží. Dokonce vznikla terminologie připomínající obchod s potravinami. Starší, dlouho pohřbené tělo mohlo být označováno jako „suché zboží“, zatímco čerstvá mrtvola jako „mokré zboží“. Hodnotu ovlivňoval věk, stav rozkladu, úplnost těla, zranění a další vlastnosti. Čerstvá mrtvá žena byla žádanější, a tedy logicky dražší.
Nejpozoruhodnější osobou v celém příběhu je dohazovač duchů. Tradiční dohazovači spojovali rodiny živých snoubenců. Na černém trhu však někteří prostředníci začali dělat prakticky totéž pro mrtvé. Rodina oznámila, že hledá nevěstu pro zesnulého syna. Dohazovač se obrátil na své kontakty. Jeden člověk věděl o nedávno zemřelé ženě, další znal někoho, kdo dokázal získat tělo, další zajistil dopravu. Výsledkem mohl být překvapivě složitý dodavatelský řetězec.
Kriminologický výzkum ukazuje, že právě prostředníci představovali důležité uzly takových sítí. Někteří podle analyzovaných případů původně působili jako běžní sňatkoví dohazovači a teprve později přešli na lukrativnější trh s mrtvými nevěstami. Jenže když se objeví prostředník, který slíbí dodat „zboží“, musí ho také někde získat.
První možností bylo otevřít hrob. Nejjednodušší ilegální metodou byla krádež ostatků. Vykradači vytipovali hrob ženy, v noci ho otevřeli a tělo nebo kostru odvezli. Ostatky následně prodali prostředníkovi či přímo rodině zemřelého muže.
Z analyzovaných 84 kriminálních případů souviselo více než 60 procent s krádeží či obchodováním s těly a šest procent zahrnovalo vykrádání hrobů. Přibližně dvě třetiny identifikovaných kupujících pocházely z vesnického prostředí.
Výzkum také naznačuje, že čerstvě pohřbené ženy byly zvlášť atraktivním cílem. Mezi případy, u nichž bylo možné zjistit charakteristiky ukradených ostatků, tvořila těla pohřbená méně než šest měsíců téměř polovinu. A vykradači hrobů nemuseli vždy cestovat daleko. Přesně věděli, kdo v okolí nedávno zemřel.
Druhou možností byla márnice nebo instituce, které měly k mrtvým přístup. Ve zkoumaném souboru se objevily také případy zneužití pravomoci či úplatkářství osob pracujících v institucích souvisejících s mrtvými, například v nemocnicích. Pro černý trh je takový kontakt mimořádně cenný.
Vykradač hrobu musel čekat, až bude žena pohřbena a riskoval odhalení při exhumaci a následnému převozu těla. Člověk s přístupem k márnici se k ostatkům mohl dostat ještě před pohřbem.
A existuje ještě třetí způsob, zdaleka nejhorší. Mrtvou nevěstu prostě vytvořit. Pokud má čerstvé ženské tělo vysokou cenu, vzniká zvrácená ekonomická motivace. Místo krádeže mrtvé ženy se dá živou ženu zabít a mrtvola je k dispozici. A není to jen teoretická možnost.
V souboru 84 trestních případů tvořily vraždy, pokusy o vraždu nebo ublížení na zdraví přibližně 9,5 procenta případů. Objevily se také únosy žen. Další odborná studie zabývající se reakcí čínských soudů uvádí případy z let 2011, 2015 a 2016, kdy byly ženy zavražděny nebo uneseny v souvislosti se získáním „mrtvé nevěsty“. Nejznámější příběhy ukazují, jak daleko mohla ekonomika mrtvých nevěst zajít.
Jeden z takových případů se odehrál v roce 2006. Rodina hledala nevěstu pro svého třiapadesátiletého syna, který zemřel při automobilové nehodě. Prostředník jí nejprve nabídl starší mrtvolu za 5 000 jüanů. Rodina ji odmítla, protože nebyla pro jejich syna dost vhodná.
Dohazovač tedy slíbil obstarat lepší tělo. Nakonec dodal čerstvou mrtvolu za 14 000 jüanů. Za ní se skrýval celý obchodní řetězec. Prostředník ji koupil od jiného dohazovače za 8 500 jüanů. Ten ji získal za 3 700 jüanů od muže, který stál na úplném začátku řetězce. A tím byl vrah.
Podle případu analyzovaného ve studii tento muž během roku 2006 zavraždil šest lidí, aby jejich těla mohl prodat. Jednou z obětí byla žena s mentálním postižením, kterou nalákal na jídlo, uškrtil a tělo ukryl. Na konci řetězce byla rodina, která mrtvou nevěstu koupila.
Podle logiky by měl problém neprovdaného zemřelého existovat u obou pohlaví. Jenže černý trh je výrazně genderově asymetrický. Obchoduje se především s ženskými těly. Odborníci spojují tuto skutečnost s patriarchální strukturou tradiční rodiny, regionálními ekonomickými nerovnostmi a specifickou poptávkou po nevěstách pro zemřelé muže.
Ilustrační obrázek
Svatby duchů ale nejsou výlučně „čínským zvykem“ provozovaným napříč celou zemí. Čína je kulturně, ekonomicky i nábožensky mimořádně rozmanitá a tradice má silně regionální charakter. Nejvíce je tento rituál praktikován v oblastí severu a středu země.
Na první pohled je překvapivé, že něco podobného přežilo dramatické proměny Číny ve 20. století. Čínský stát ho nepovažuje za žádoucí tradici. Ale zákaz určité víry automaticky neznamená její zánik. Rituál může přežívat skrytě, v rodinách a vesnických komunitách.
Důvodem, proč rodiny něco takového vůbec dělají je strach. Hluboká úzkost z toho, že zemřelý člověk zůstal někde mezi dvěma světy. Nestihl dokončit život, nezaložil rodinu, nemá partnera a tím pádem nemá ani správné místo mezi předky. Je sám.
Tělo zemřelého při „ghost marriage“ není pro rodinu jen mrtvou hmotou. Má stále sociální význam a rituál pomáhá uklidnit především živé. Jedna z odborných studií tento efekt popisuje jako určitou formu „afektivní práce“ mrtvého těla. Tělesná přítomnost nevěsty umožní rodině uvěřit, že společenský problém byl skutečně vyřešen. Proto nestačí fotografie nebo symbolická figurína. Rodina vyžaduje skutečné tělo.
Svatby duchů jsou fascinující právě proto, že je nelze jednoduše zařadit. Jsou pohřebním rituálem, ale používají symboliku svatby. Jsou určeny mrtvým, ale ve skutečnosti řeší problémy živých. Vycházejí z rodinné solidarity, ale mohou reprodukovat patriarchální nerovnost. Mají zemřelému zajistit klid, ale jejich černý trh vedl k vykrádání hrobů. Mají napravovat předčasnou smrt, ale v extrémních případech vytvořily motivaci způsobit smrt další.
Pro rodinu, která věří, že její syn zůstane bez nevěsty navěky osamělý, nemusí být posmrtný sňatek bizarním folklorem. Může představovat poslední rodičovskou povinnost.
Ve snaze zajistit jednomu mrtvému člověku správné místo v posmrtném světě může být jiné mrtvé tělo vykopáno, převezeno přes půl provincie a prodáno jako zboží.
Svatba, která má mrtvým přinést klid, tak někdy začíná tím, že je jinému mrtvému klid není dopřán.
Zdroj:
