Článek
Je-li vaší ženou Alma Mahler, můžete pouze zemřít
Vztah malíře Oskara Kokoschky a skladatelky Almy Mahler patří k nejintenzivnějším a zároveň nejtemnějším milostným příběhům evropské moderny. Nešlo jen o románek dvou výrazných osobností. Byl to střet vášně, umění, žárlivosti a posedlosti, který překročil hranice běžného lidského prožitku. Kokoschkova fascinace Almou se postupně proměnila v psychologicky extrémní závislost, jejímž symbolem se stala nechvalně proslulá figurína v životní velikosti.
Pokud se někdy říká, že umělci „trpí pro lásku“, Kokoschka tento bonmot vzal s odzbrojující důsledností. Posunul ho někam mezi malířský ateliér a psychiatrickou kazuistiku.
Oskar Kokoschka v roce 1919
Setkání dvou světů
Když se Kokoschka v roce 1912 s Almou setkal, byla čerstvou vdovou po Gustavu Mahlerovi a zároveň ženou, která přitahovala umělce téměř systematicky. Sama později přiznala, že ji fascinovali géniové a Kokoschka, jakkoliv neuhlazený, nevybroušený diamant, tuto definici splňoval na více než sto procent.
Jejich první kontakt byl rozpačitý, téměř absurdní. Málomluvný, vyzáblý mladík náhle vášnivě obejmul společensky ostřílenou a zkušenou ženu, která se v mužském světě velice dobře vyznala. Alma nereagovala a on utekl. Klasický začátek velké lásky, jak by ironicky poznamenal leckterý z jejich současníků.
Zlom přichází během jejich korespondence. Kokoschka napsal a odeslal stovky dopisů. „Já jsem tím, čím jsi ty: odvrátíš-li se ode mě, budu zase jako nikdo“. Už zde se ukazuje zásadní motiv: Alma není pro Kokoschku partnerkou, ale spíše podmínkou nebo potřebou jeho vlastní existence.
Alma Mahler v roce 1899
Vztah jako milostná bitva
Následující roky byly směsí extáze a destrukce. Alma později vzpomíná: „Nikdy předtím jsem nezažila tolik křečí, tolik pekla a tolik ráje.“ Kokoschkova žárlivost přerostla v absolutní kontrolu Almy a pedantickou potřebu vědět o každém jejím kroku. Na nočních hlídkách pod oknem prostál stovky hodin. Neustále ji podezíral z mnohačetných nevěr, které samozřejmě probíhaly pouze v jeho chorém mozku. Dokonce Almě zakázal uchovávat jakékoliv věci po zesnulém manželovi. Považoval to za nežádoucí relikvie.
Jeho umění tuto dynamiku nejen odráží, ale i umocňuje. Maluje Almu v situacích, které jsou spíše projekcí jeho strachů než reality. Jeho láska se postupně mění v jakési imaginární divadlo, kde je Alma současně múzou, viníkem i obětí. Zatímco jiní umělci si své modely idealizují, Kokoschka je spíše rozkládá a pitvá. Jako by se snažil proniknout až na dřeň i za cenu, že potom už nezůstane nic než úzkost.
Oskar Kokoschka v roce 1963
Těhotenství, potrat a rozpad vztahu
Těhotenství v roce 1912 představovalo moment, ve kterém se iluze střetly s krutou realitou. Alma si uvědomovala, že vztah není udržitelný, a proto se rozhodla pro potrat. Kokoschkova reakce byla výmluvná a znepokojivá: uchovává si „památku“ na nenarozené dítě.
„Toto je moje jediné dítě a vždycky jím bude,“ prohlásil.
Romantická tragédie se v tomto případě nebezpečně přiblížila ke vstupním dveřím na patologii.
Rozchod byl nevyhnutelný. Alma se vrátila k Walteru Gropiusovi a později se za něj provdala. Kokoschka odešel na bojiště Velké války, kde možná hledal zapomnění, možná jen další formu extrémního jednání, jemu tolik vlastní.
Válka jako katalyzátor
Velká válka Kokoschku fyzicky i psychicky poznamenala. Byl zraněn a po otřesu výbuchem granátu ho odvezli do špitálu. Následná rekonvalescence a válečné zážitky vytvářely v jeho mozku podhoubí, ze kterého začaly vyrůstat další podoby jeho posedlosti.
Po návratu nebyl schopen vztah s Almou uzavřít. Ta už byla se svým životem úplně někde jinde, ale v jeho mysli zůstávala stále s ním. A tak malíř přišel s řešením, které bylo na jednu stranu logické, i když zcela absurdní v rámci jeho vnitřního světa. Udělat si novou Almu jen pro sebe, ale tak, aby zároveň odpovídala té staré. Kokoschka očekával od vyrobené Almy určitou podporu. „Tichá žena“ měla jako múza malíře inspirovat a pomáhat udržet jeho tvůrčí identitu.
Stárnoucí Alma Mahler s architektem Walterem Gropiem
Projekt „Alma“
Roku 1918 se Kokoschka rozhodl svěřit ztělesnění své fantazie mnichovské modistce a výrobkyni figurín Hermine Moos. Dalších osm měsíců jí pak posílal dopisy, ve kterých podrobně popisoval své představy o tom, jak má jeho „nová Alma“ vypadat. Základem má být drátěná kostra, potažená žíněnou vycpávkou. Horní vrstva musí být měkká, pokrytá vatou a sáčky naplněnými peřím. Ty měly představovat podkožní tuk. Každá další vrstva má být jemnější a jemnější. V pokožce z jemné látky mají být zapuštěny skutečné vlasy.
Stovky instrukcí se týkaly pohyblivosti končetin a kloubů, poměru oblastí břicha a hrudníku. Hlava má být „spíše jako hlava kočky“. Pokud jde o oči „bylo by pěkné, kdyby se víčka dala zavírat“. V ústech samozřejmě nesmí chybět detailně propracovaný jazyk a řada bělostných zubů.
Jedním z důvodů vlastnictví Almy byl i ten, aby se nemohla scházet po kavárnách s jinými muži. Bude ji mít neustále vedle sebe a pod dohledem. Na jednu stranu měla být figurína svým způsobem umělecké dílo, na stranu druhou projevem Kokoschkovi obsese.
Celá výroba byla řízena a usměrňována jen prostřednictvím dopisů. Kokoschka Almu nikdy nechtěl vidět ve fázi výroby. Chtěl ji vidět hotovou, připravenou se vším všudy na jejich společný život. Život ve dvou. Dopisy obsahovaly množství náčrtků, včetně kreseb figuríny v požadované velikosti. Zobrazení Almy posedlým umělcem ale spíš vyjadřovalo jeho niterné roznícení než technicky detailně popsanou tělesnou podobu.
Pokožka měla být „na dotek jako broskev“ a dokonalá jemnost ženského těla měla být dosažena vybranými kosmetickými prostředky, jako je olej, pudr, šťávy z ovoce a z ořechového oleje, zlatý prášek a další.
Rozpracovanou figurínu byl ochoten spatřit pouze na fotografiích, které mu Hermine Moos posílala. Nad nimi snil Kokoschka své sny a opájel se fantaziemi až dokončená loutka s ním bude sdílet jeho ateliér. Napětí a radostné očekávání si krátil nákupem pařížského spodního prádla a šatů.
Výroba „tiché ženy“Almy, Hermínou Moos v roce 1919
Když konečně dorazila pilinami vystlaná bedna s tolik očekávaným obsahem, Kokoschka dlouho odkládal její otevření. Možná měl jistou nepříjemnou předtuchu, možná chtěl pouze prodloužit chvíli napětí. Když konečně odklopil víko a nahlédl do bedny, utrpěl „cosi jako záchvat strnulosti“. Okamžitě usednul ke stolu a paní Moos napsal, že „fetiš připomíná slátaninu z hadrů“.
Žádná Alma, ale fetiš a slátanina z hadrů. V jednom dopise se dokonce zmiňuje o „monstru“. Navíc chundelatý povrch Kokoschkovi připomínal kožich ledního medvěda. Rozhodně to nebyla vláčná, jemná ženská kůže vonící po ovoci. Figurína připomínala všechno jiné, jen ne naplnění jeho představ. Mnohem blíž než k ideálu krásy ženského těla měla k hodně podivnému zvířeti.
A přesto — nebo snad právě proto — ji přijímá.
Možná nešlo tolik o realitu, ale spíše o iluzi kontroly nad „ženou“.
Život s náhradou, zničení iluze a trochu víc šampaňského
Kokoschka začne se „slátaninou z hadrů“ žít. Bere ji do společnosti, v restauraci ji nechává obsluhovat, ale především ji maluje. Hranice mezi živým a neživým na jeho obrazech přestává existovat. Už nerozlišuje, co je Alma a co figurína, přestává rozlišovat vzpomínky a realitu.
Pro mnohé lidi takový stav působí humorně. Představa umělce, který vede společenský život s vycpanou panenkou, se může jevit jako absurdní, zasluhující zájem psychiatra. Jenže právě v této absurditě je cosi hluboce lidského. Zoufalá snaha neztratit to, co už zmizelo.
Konec přichází stejně teatrálně jako celý příběh. Kokoschka uspořádá večírek, pije, a nakonec figurínu zničí. Symbolika je až příliš zjevná — a možná i trochu ironická. To, co mělo nahradit realitu, nevydrží konfrontaci s ní. Ráno volají všímaví občané policii, protože sousedé mají podezření na vraždu. V jistém smyslu se nemýlí. Jde o „vraždu“ iluze.
„Tichá žena“ Alma dokázala i sedět
Pozdní reinterpretace
Ve stáří Kokoschka příběh přepisuje. Z groteskní epizody se stává téměř mystický zážitek. „Jako Orfeus volající Eurydiku,“ popisuje setkání s figurínou. Zapomněl na hanlivé výrazy, kterými ji označoval, když ji poprvé spatřil. Paměť zde funguje selektivně — nebo možná terapeuticky. Z bouřlivého mladíka se stává uznávaný umělec, který umí své excesy převyprávět tak, aby zapadly do narativu génia. Žádný psychicky narušený mazal, ale génius, vizionář s paletou, štětci a barvami.
Psychologický pohled: láska nebo diagnóza?
Psychologové dnes vidí v Kokoschkově chování kombinaci několika faktorů:
- obsesivní fixace
- úzkostná citová vazba
- trauma z války
- potřeba kontroly
Figurína může být chápána jako „přechodový objekt“ — náhrada za ztracený vztah. Zároveň ale představuje extrémní formu idealizace: partnerka, která nemůže odporovat, nemůže odejít, nemůže zradit. Jinými slovy: dokonalý vztah, pokud definici dokonalosti výrazně zúžíme.
„Žena v modrém“ je první obraz, na kterém Kokoschka zachytil figurínu představující Almu
Závěr
Příběh Kokoschky a Almy Mahler ukazuje, jak tenká je hranice mezi láskou a posedlostí. Z múzy se stává objekt, z vášně konstrukce, z umění způsob přežití.
A figurína? Ta zůstává symbolem jedné velmi lidské a velmi nebezpečné touhy. Za každou cenu zastavit to, co ztrácím.
Zdroje:
Alma Mahlerová-Werflová – Můj život, Praha 1993
Catherine Sauvatová – Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát, Argo 2014
