Článek
Papežka Jana nejspíš nikdy neexistovala. Přesto její příběh přežil více než sedm století a dodnes patří k nejznámějším legendám evropských dějin. Opravdu mohla existovat žena v čele církve?
Instituce papežství je dnes považována většinou lidí za pevnou a organizovanou instituci s jasnými pravidly, archivy a přesně zdokumentovanou historií. V raném středověku však byla situace úplně jiná. Církev procházela obdobím politických bojů, soupeření šlechtických rodů i častých změn na papežském stolci. Někteří papežové vládli jen několik měsíců, jiní se dostali do úřadu díky vlivu mocných rodin nebo panovníků. Právě deváté století, do něhož bývá příběh papežky Jany zasazován, patří k nejméně přehledným obdobím papežských dějin. Záznamy jsou neúplné, kroniky si často protiřečí a mezi jednotlivými prameny existují mezery. To vytvořilo ideální prostředí pro vznik legend, které se později začaly vydávat za skutečné historické události. A příběh papežky Jany patří mezi nejslavnější z nich.
Papežka Jana na tarotové kartě z roku 1450
Podle nejznámější verze se Jana narodila někdy na počátku 9. století pravděpodobně v Německu nebo v Anglii. Od mládí měla mimořádné intelektuální schopnosti, což bylo v době, kdy ženám nebylo umožněno studovat, výjimečné. Aby mohla získat vzdělání, převlékla se údajně za muže a přijala mužské jméno, nejčastěji Johannes Anglicus. Legenda tvrdí, že studovala v Athénách, později přišla do Říma a díky svým znalostem teologie, filozofie i latiny si získala respekt duchovních. Postupovala církevní hierarchií tak úspěšně, až byla po smrti papeže Lva IV. kolem roku 855 zvolena jeho nástupcem. Její vláda měla trvat přibližně dva roky.
Dramatické rozuzlení přišlo během slavnostního procesí mezi bazilikou svatého Petra a Lateránem. Jana údajně zkolabovala a přímo na ulici porodila dítě. Přihlížející tak zjistili, že jejich papež je ve skutečnosti žena. Podle jedné verze byla okamžitě ukamenována rozzuřeným davem, podle jiné zemřela na následky porodu. Existují i mírnější varianty, podle nichž byla pouze odstraněna z úřadu a zbytek života strávila v ústraní.
Papežka Jana porodila dítě. Dřevoryt z roku 1474
Příběh je dramatický, symbolický a dokonale odpovídá představám středověkých kronikářů. Má však jednu zásadní slabinu. Současní kronikáři a zapisovatelé událostí o něm vůbec nepíší. Nejstarší zmínky o papežce Janě totiž vznikají až ve 13. století, tedy přibližně čtyři sta let po údajné události. Největší podíl na rozšíření legendy měl dominikánský kronikář Martin z Opavy, jehož kronika se stala jedním z nejčtenějších historických děl své doby. Od něj příběh převzali další autoři a postupně se rozšířil po celé Evropě. Moderní historici se dnes téměř jednohlasně shodují, že papežka Jana pravděpodobně nikdy neexistovala. Důvodů je hned několik.
Papežská posloupnost mezi Lvem IV. a Benediktem III. je poměrně dobře doložena. Neexistuje žádné místo, kam by bylo možné dvouletý pontifikát neznámé osoby vložit. Dochovaly se listiny, mince i korespondence, které potvrzují plynulé předání úřadu. Pokud by skutečně existoval papež vládnoucí dva roky, musel by zanechat alespoň nějakou administrativní stopu. Dalším argumentem je skutečnost, že ani političtí protivníci papežství, kteří jinak neváhali využít jakoukoliv kompromitující informaci, o žádné ženě na Petrově stolci nikdy nehovořili.
Taková událost by představovala ideální propagandistickou zbraň. To ovšem neznamená, že legenda vznikla náhodou. Badatelé se domnívají, že mohla být satirou namířenou proti papežské kurii, morálním podobenstvím nebo směsicí několika skutečných příběhů. Někteří upozorňují také na mimořádně silný vliv žen z římských aristokratických rodů v 10. století, které prostřednictvím svých příbuzných skutečně výrazně ovlivňovaly volbu papežů. Z těchto reálných událostí mohla postupně vyrůst legenda o ženě, která církev ovládla přímo.
Papežka Jana porodila děvčátko během procesí, obklopena kardinály. Ilustrace pochází z roku 1539
S příběhem papežky Jany se pojí také jedna z nejznámějších pověstí o Vatikánu, údajná kontrola pohlaví nově zvoleného papeže. Podle tradice měl zvolený pontifik usednout na speciální mramorovou židli s otvorem uprostřed. Jeden z kardinálů měl následně fyzicky ověřit, že je skutečně muž, a pronést latinskou větu „Habet testiculos et bene pendentes“ tedy „Má varlata a dobře visí.“ Zní to téměř neuvěřitelně, přesto se tento příběh tradoval po staletí. Ve Vatikánských muzeích existují dvě antické porfyrové židle s otvorem, známé jako sedia stercoraria.
Současní historici se ale shodují, že jejich účel byl pravděpodobně zcela jiný. Nejspíš šlo o starověké ceremoniální trůny nebo symbolické sedadlo používané při korunovačních obřadech jako připomínka pokory a pomíjivosti světské moci. Přímý důkaz, že by někdy sloužily ke kontrole pohlaví papeže, neexistuje. Stejně tak neexistuje žádný oficiální dokument, který by po aféře s papežkou Janou zaváděl nová bezpečnostní opatření. Samotná legenda byla ve středověku natolik populární, že si lidé podobné příběhy postupně domýšleli. Časem se staly téměř stejně známými jako samotná údajná vláda papežky.
Zobrazení papežky Jany v Norimberské kronice z roku 1493
Katolická církev dnes existenci papežky Jany jednoznačně odmítá a považuje ji za středověký mýtus. Většina akademických historiků s tímto závěrem souhlasí. Přesto legenda přežila reformaci, osvícenství i moderní kritické bádání. Možná právě proto, že nevypráví jen o jedné tajemné ženě. Je především příběhem o lidské fascinaci zakázaným, o touze překračovat společenské hranice a o tom, jak snadno se může dobře vystavěná legenda stát součástí kolektivní paměti.
Papežka Jana pravděpodobně nikdy neseděla na Petrově stolci. Přesto se jí podařilo něco, co se nepovedlo mnoha skutečným papežům. Zapsala se nesmazatelně do evropské kultury. V tom spočívá její skutečná moc. Ne nad církví, ale nad lidskou představivostí.
Zdroje:
