Článek
Jeho babička tvrdila, že byla přímým potomkem inckých králů
Narodil se do Evropy, ale jeho mysl vznikla jinde. Prvních sedm let života strávil v Peru, v krajině, kterou si později přetvořil v osobní mýtus. V jeho vzpomínkách se Lima mění v téměř pohádkový svět. Stříbrné nádoby, paláce, horký prach ulic a nahé děti, běhající bez zábran. Bylo to místo bez hranic, bez disciplíny, bez studu. A právě tam vznikl jeho „sen“. Neurčitá touha po ztracené svobodě, kterou pak hledal celý život.
Když se rodina vrátila do Francie, byl to pro něj šok. Déšť, pravidla, jazyk, škola. Z „divocha z Peru“ se měl stát poslušný Evropan. Nechtěl. Vzdoroval, utíkal, pral se. Internátní katolická škola ho sice naučila katechismus a klasickou disciplínu, ale zároveň v něm vzbudila zájem o náboženské otázky, které ho nikdy neopustily. Odkud pocházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?
Paul Gauguin na fotografii, rok 1891
Jeho mládí pokračovalo stejně neklidně. Plavil se po mořích, zažil válku, ztratil matku, a nakonec, téměř náhodou, skončil jako úspěšný burzovní makléř v Paříži. Vydělával hodně peněz, sbíral obrazy a žil pohodlný měšťanský život. Oženil se, měl pět dětí. Vypadalo to jako konec příběhu rebela. Jenže večer po práci začal malovat. Bez školení, bez pravidel, jen s nutkáním. Zpočátku neohrabaně, ale vytrvale. Setkal se s impresionisty, jako byl Camille Pissarro a postupně se z amatéra stal umělcem. Úspěch byl na dosah, a právě tehdy přišel zlom. Krach burzy v roce 1882 mu vzal jistoty. Rodina se rozpadla, manželka odešla do Dánska. Gauguin zůstal sám a místo návratu k bezpečí se rozhodl jít opačným směrem. Čím víc jeho život kolaboval, tím odvážnější bylo jeho umění.
Putoval Bretaní, Panamou, Martinikem. Pracoval jako dělník, hladověl, prodělal malárii. A právě v těchto podmínkách začal malovat jinak. Ne realisticky, ale jako ve snu. Plochy barev, deformované perspektivy, symboly místo reality. Nešlo už o to zachytit svět, ale vytvořit nový. Krátká, výbušná epizoda s Vincentem van Goghem v Arles ukázala, kam až může zajít spojení dvou posedlostí. Společné týdny skončily chaosem a Vincentovým zraněním, ale zároveň potvrdily Gauguinovu víru. Umění musí být radikální.
Jákobův boj s andělem z roku 1888
Nakonec zamířil tam, kam ho vedl jeho sen od dětství, do Polynésie. Tahiti mělo být návratem do ráje. Místem čistoty, jednoduchosti, „původního lidství“. Realita byla ale jiná. Kolonialismus, chudoba, rozvrácená kultura. Přesto se Gauguin pokusil žít mimo evropskou společnost, mezi domorodci. Přijal jejich způsob života, jejich estetiku, jejich rytmus. A vytvořil svá nejzásadnější díla včetně obrazu Odkud pocházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?, který spojil jeho katolické dětství s polynéským světem.
Jeho poslední roky byly plné nemocí, ztrát a izolace. Přesunul se na ostrov Hiva Oa, kde žil téměř slepý, obklopený vlastním mýtem. Zemřel roku 1903, unavený, ale stále věrný svému snu. Až dlouho po jeho smrti se začal rozpadat i druhý mýtus, ten o jeho údajné syfilidě. Analýza jeho zubů nenašla žádné stopy tehdejší léčby. Možná tedy nebyl tím „prohnilým dekadentem“, jak ho líčila Evropa, ale spíš člověkem, který celý život utíkal za něčím, co nikdy nemohl plně najít.
Paul Gauguin, Alfons Mucha a Luděk Marold v Muchově ateliéru v roce 1893
Střet světů. Morálka Evropy a Polynésie
Gauguinův život nelze pochopit bez konfliktu dvou morálních vesmírů.
Evropa konce 19. století byla na povrchu přísná, křesťanská a normativní. Rodina, manželství, sexuální zdrženlivost, to byly ideály, které měly definovat „civilizovaného člověka“. Ve skutečnosti však existovala hluboká propast mezi normou a praxí. Věk sexuality byl v mnoha zemích velmi nízký (často kolem 12–13 let). Koloniální mocnosti systematicky vykořisťovaly cizí kultury a sex byl zároveň tabu i posedlost. Polynésie byla jiná. Ne nutně „nevinná“, jak si Gauguin představoval, ale organizovaná podle jiných pravidel. Vztahy byly flexibilnější, sexualita méně stigmatizovaná, rodiny hrály aktivní roli při navazování svazků. Mladé ženy mohly vstupovat do vztahů, které byly v evropských očích šokující, ale v místním kontextu nebyly vnímány jako deviantní.
A právě zde vzniká problém. Gauguin se snažil žít „jako domorodec“, ale nikdy jím nebyl. Přinesl s sebou evropskou moc, status i imaginaci. Jeho vztahy s mladými polynéskými dívkami, včetně Tehamany, lze číst dvěma způsoby:
V místním kontextu jako součást tehdejších zvyků. V evropském nebo dnešním kontextu jako morálně problematické, spojené s nerovností a koloniální mocí. Tato dvojznačnost je klíčová. Nejde o jednoduché ospravedlnění ani odsouzení. Evropa ho viděla jako zvrhlíka, „syfilitika“, „amorálního génia“. Polynésie ho částečně přijala, nejen jako umělce, ale i jako zastánce místních práv. Aktivně vystupoval proti koloniálním úřadům, psal články, pomáhal domorodcům u soudů a bránil jejich kulturu proti asimilaci. Jenže ani jedna strana ho plně nechápala. Evropa nechápala, že Gauguin nehledal jen exotiku, ale duchovní alternativu k vlastní civilizaci. Polynésie nemohla ignorovat, že je zároveň produktem té civilizace, proti níž se vymezuje. Výsledkem byl střet, ne otevřený konflikt, ale hluboké neporozumění.
Aha Oe Feii? Žárlíš? Rok 1892
Gauguin sám žil v paradoxu: chtěl se vrátit k „počátku lidství“, ale dělal to prostřednictvím koloniální reality, která tento „počátek“ ničila. Maloval univerzální lidské otázky, ale jeho život byl plný konkrétních, bolestných rozporů. Gauguin není ani hrdina, ani padouch. Je spíš symptomem své doby i jejím kritikem.
Jeho život je dobrodružstvím útěku z Evropy z rodiny, z reality.
Jeho dílo je pokusem o syntézu křesťanství, primitivismu, osobního mýtu.
A jeho pověst je důkazem, jak obtížné je soudit minulost bez pochopení jejích vlastních pravidel. Možná právě proto zůstává tak provokující, protože nutí vidět, jak snadno se dva světy mohou minout a nikdy si skutečně neporozumět.
Hrob Paula Gauguina na ostrově Hiva Oa
Zdroje:
D'ou venons-nous,m Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?
