Článek
21. června 1621 vstával nezvykle brzy. V pět hodin ráno výstřel z hradního děla dal znamení k uzavření městských bran. Lešení bylo hotové, potažené černým suknem. Valdštejnův pluk v plné pohotovosti obstoupil náměstí. Největší barokní divadlo té doby mohlo začít.
Porážka stavovských vojsk na Bílé hoře a útěk českého krále ze země znamenalo jediné. Vítězství katolické víry, císaře a Vídně. Někteří ze stavovských politiků odjeli s králem, už bývalým. Ale většina zůstala. Co očekávali za vzpouru proti císaři? Generální pardon? Zaplacení nějakých pokut? Na takové naivní závěry to byli všichni muži zkušení a životem protřelí. Přesto zůstali.
Vyšetřování proběhlo na jaře roku 1621. Ti, kteří odešli do exilu, byli odsouzeni k trestu smrti v nepřítomnosti a konfiskaci majetku.
Z těch, co zůstali, dostalo trest smrti více jak čtyřicet předních účastníků povstání. Nakonec se díky milosti seznam zúžil na dvacet sedm. Nebylo to dvacet sedm českých pánů, jak se traduje v písních a školní literatuře. Byli tři. Rytířů sedm a měšťanů sedmnáct.
Bubny a trumpety spustily pekelný rámus. Měly navodit atmosféru strachu a zabránit lidem, kteří se tlačili nejblíž, aby zaslechli poslední slova odsouzených. Objevili se první z nich. Vyšli z radnice pomalým krokem, obešli roh věže a po schodech vystoupali na pódium. Pěkně v řadě, podle stavovské důstojnosti. Vřeštění trubek a údery bubnů nabyly na intenzitě.
První lužický zemský správce Jáchym Ondřej Šlik, padesát dva let. Hlava se kutálela daleko a krev vystříkla na kříž. Ještě odseknout bezvládnému trupu pravou ruku a může další.
Václav Budovec z Budova, šedesát devět let. Sice rodinu odvedl do emigrace, ale sám se vrátil. Nejdříve mu kat odsekl ruku, poté hlavu.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, padesát sedm let. Katolík, k protestantismu konvertoval jako dospělý. Popravu sledoval jeho někdejší nejbližší přítel Heřman Černín z Chudenic.
Jako první z rytířů vystoupal na popravčí lešení Kašpar Kaplíř ze Sulevic, osmdesát šest let. Jeho poslední slova: „Ve jménu Božím. Však jsem již dosti dlouho čekal.“
Druhý Prokop Dvořecký, třetí Fridrich z Bílé, čtvrtý Jindřich Otta z Lossu, pátý Diviš Černín z Chudenic, šestý Vilém Konecchlumský a sedmý Bohuslav z Michalovi.
Následovala krátká pauza, než na lešení poklekl první z měšťanů. Písař Nového Města pražského Valentin Kochan z Prachové. Na dalšího už musel kat vyměnit meč. V průběhu stínání ještě dvakrát.
Doktoru Janu Jesenskému nejprve za pomoci pacholků vyřízli jazyk a poté byl sťat. Další dva doktoři přišli nejdřív o paži, až poté o hlavy.
Ale na kata Mydláře už dolehla únava. Uvítal nařízení, aby místo stínání další tři oběsil. Poté se vrátil opět k meči a hrůznou exekuci dokončil. Bylo něco po deváté hodině ranní.
Jenže to ještě zdaleka neměl po šichtě. Za Horskou branou rozčtvrtil tělo doktora Jesenského a vpletl do kola a dvanáct hlav nabodl na železné tyče zasazené v mostecké věži.
Ještě zbývalo přibít na pranýř Staroměstského náměstí ruku a hlavu poradce direktoria českých stavů Leandera Rüppela z Ruppachu.
Druhý den přibil za jazyk písaře Starého Města pražského Mikuláše Diviše. Tři další odsouzence zmrskal metlami a vyvedl je z města. Za jazyk přibitého Diviše odtrhnul od šibenice a odvedl do vězení. Teprve pak pro kata Jana Mydláře skončila nejnáročnější práce v jeho bohaté katovské kariéře.
Dvacátým osmým popraveným měl být doktor Martin Fruwein. Ten ale ušetřil katovi práci a po mučení v kobkách Bílé věže vyskočil do Jeleního příkopu. Rozsudek byl vykonán na mrtvém těle. Hlavu katovi pacholci přibili na šibenici na Koňském trhu a rozčtvrcené části jeho těla rozvěsili u městských bran a na bělohorské pláni.
Zdroje:
