Článek
„Après moi, le déluge“ tedy „po nás potopa“ je heslo, které se dá směle napasovat na chování politiků, současných i těch minulých. „Po nás potopa“ není způsob vládnutí a ovládání, který by vznikl v moderní době. Slibovat voličům modré z nebe je nutnost, protože bez jejich hlasů a podpory se ke korytu politik nedostane. A čtyři roky vládnutí musí stačit. Potom ať přijde ona zmíněná potopa. České úsloví „to se to žere, když na to je“ je poněkud méně noblesní, a ne tak katastrofické. Ještě pořád na to je.
Tak jako je kousek špeku pro myši lákavá a voňavá pochoutka nabodnutá na hrotu, stejně lákavé jsou i sliby politiků. Volič i myš neví že je to past, která rychle sklapne. A to je ta chvíle, od které se začíná odpočítávat doba působení ve funkcích. Jakmile skončí, rozevřou se nebesa a spustí tolik vody, že se v ní utopí nejen iluze voliči, ale i sliby politiků. Ty to samozřejmě vůbec zajímat nebude. Účel byl splněn, cíle dosaženo a na ničem dalším nezáleží.
Rčení „po nás potopa“ je přisuzováno buď francouzskému králi Ludvíku XV. nebo ženě s rodným jménem Jeanne-Antonietta Poisson, známé spíše jako Madame de Pompadour.
V roce 1757 byla francouzská armáda poražena a Prusy v bitvě u Rossbachu a nebyla to porážka jediná. Následoval pokus o atentát na krále a ke všemu státní dluh narostl do neuvěřitelných čísel. Tehdy se měl Ludvík XV. vyjádřit k celkové situaci v zemi: „Já svět nepředělám. Můj následovník ať se s tím vyrovná. Po mně potopa!“.
Madame de Pompadour měla krále podpořit slovy: „Nač se tím budete zatěžovat, ještě z toho onemocníte. Po nás potopa!“ Zároveň se tím vysmála námitkám ministrů vůči královým radovánkám, která vysávaly státní pokladnu.
Ať to řekla ta nebo ten, bylo to nahlas vyslovené uvažování státníků, že budoucnost lidu a země které vládnou, i přes všechna jejich ujišťování, je jim zcela ukradená. O tom, že králova milenka byla silnou politickou figurou a ne, jen nějakou „call girls“ netřeba pochybovat.
Rok 1757 nebyl pro Francii dobrým rokem a možná toho už měl král dost. A ještě ke všem těm bědám se měla objevit na nebi Halleyova kometa. Ta nikdy nevěstila nic dobrého. Přesto že v dubnu 1759 minula Zemi a k žádné potopě nedošlo, lidé po celou dobu žili v úzkosti a obavách z blížící se katastrofy.
Dnešní společnost paradoxně nevěří na neštěstí, které způsobí komety nebo jiné úkazy na nebi, včetně proroctví všech možných věštců a prognostiků. Naopak. S nadějí, vírou a optimismem naslouchá slibům politiků a věří, že oni udělají jejich život lepším, bohatším a spokojenějším.
Jako ta myš nalákaná do pasti na kus špeku.
Zdroje:
