Článek
Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech.
Když v říjnu roku 1916 spáchal Petr Biebl na Haličské frontě sebevraždu, bylo jeho synovi Konstantinovi krásných osmnáct.
Ve dvacátých letech minulého století vstoupil jako mladý do komunistické strany. Spolu s ostatními přáteli a začínajícími levicově orientovanými umělci opěvoval Sovětský svaz a proletáře, aniž by se kdy s nějakým skutečně setkal. Možná ve vlaku nebo v tramvaji. Sám pocházel z dobře situované lékařské rodiny a sňatkem s Marií Bulovovou, z rodiny význačných lounských podnikatelů se finančně zabezpečil. Salonní levičáctví bylo v kurzu. Mohli básnit o proletářích, jak chtěli. Dělníci z fabrik ty jejich díla stejně nečetli. Měli jiné starosti.
Jenže velebit Sovětský Svaz a velkého „vožďa“ Stalina je v demokratických poměrech něco zcela jiného než v poměrech totalitních. Po roce 1948 už to pro mnohé z nich bylo jiné básnění.
Jednak se objevili mladí vlci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera. Ale hlavně, předválečná avantgarda komunistů čpěla novým, „kovaným“ bolševikům zrádcovstvím, vlastizradou a špionáží. Jejich meziválečná tvorba byla na hony vzdálená novému a jedině správnému stylu, zvaného socialistický realismus. A tak se bývalí surrealisté stali postupně lovnou zvěří. Hon na čarodějnice mezi uměleckou avantgardou mohl začít.
Jak stalinisté přitahovali šrouby, drtili mezi nimi všechny, kteří si v surrealismu obrazně řečeno smočili prsty. Ani takový koryfej stalinismu jako byl Vítěslav Nezval si nemohl být jistý. Možná i jeho nejistota a obavy ze zatčení, mučení a popravy ho přiměly zabývat se tak podrobně posledními dny svého kamaráda. Možná to byl jen obyčejný lidský strach z bolesti a smrti.
Být kovaným bolševikem v době tuhého socialismu nemusela být vždy výhra. Nebyla to automatická vstupenka k výšinách a ochrana před mučírnami StB, uranovými lágry nebo popravčí smyčkou. Kádrování šlo většinou do druhého ba až do třetího kolena. Antisemitismus, surrealismus, původ, pobyt za války, přátelství a vztahy. To všechno se vážilo na miskách vah za dohledu prokurátora a soudců. Stačilo dávné přátelství s Karlem Teigem a prokurátorovi přibyl na stole další spis. „Teigovština“ – trockistická agentura v kultuře, tak se to nazývalo. Vstupenka do mučírny. Básníka Záviše Kalandru v Ruzyni „tři dny roztáčeli“, jak se pochlubil jeden ze sadistických státních zaměstnanců.
To Karel Teige nebo Jiří Frejka ušetřili katovi práci. Spáchali sebevraždu. Teige zemřel oficiálně na srdeční infarkt prvního října 1951. Podle jiné verze se otrávil. V následujících dnech spáchaly sebevraždu obě jeho ženy. Josefina Nevařilová druhého a milenka Eva Ebertová dvanáctého října.
Konstantin Biebl nemohl nevědět o hrůzách které se děly. Snad se kojil bláhovou nadějí, že moloch by už mohl být nasycen. Ale naděje byla v oněch dobách hodně nedostatkové zboží. Velký luxus, který si mohli dovolit ti, kteří ji definitivně ztratili. Což nebyl případ Biebla.
Dělal, co mohl, aby jeho strach zůstal pouze strachem. Ještě několik dnů před smrtí vystoupil v rozhlase. Bušil se v hruď, jaký že je to oddaný soudruh, Fučíka připomíná, Stalina cituje. Nic platná.
Dvanáct let nevyšla žádná jeho sbírka. Pro nové, stalinistické poměry připravil patolízalský soubor, kde se hrdě hlásí k novým pořádkům. Tři měsíce čeká na kladnou recenzi v Rudém právu. Nic. Mlčí i Tvorba a Lidové noviny.
Odjíždí do Slavětína, kde se své sestře Máše Vodseďálkové svěřuje se svými obavami a bobtnajícím stihomamem. Její svědectví o rozhovorech je svědectvím tísně, ba děsu, které Biebl pár dní před svou smrtí zažíval.
Příchod soudruhů v kožených kabátech očekával každým dnem. Když noc ještě nekončí, kolem čtvrté nad ránem obvykle před domem zastaví černý tatraplán jako pohřební vůz nové doby a „čerti“ buší na dveře.
V pondělí 12. listopadu se vrací do Prahy. Pozdě večer v ulici na Výtoni 7 vyskočí z okna.
A tady začíná ona záhadná a lehce zběsilá snaha Vítězslava Nezvala, zaznamenat vše, co předcházelo smrti jeho přítele. Věty, náznaky nebo jen tušení, se kterými se svěřil své setře.
Nezval si pořídil čtyři zápisy:
rozmluvu se svědkyní pádu
podrobné vyprávění Bieblovy sestry
podivné okolnosti v Praze
situace, za níž došlo ke smrti K. B.
Ještě oné osudné noci volá Nezvalovi muž, který mu poskytne informace o svědkyni Bieblova pádu z okna. Jen díky tomu ji mohl s velkým časovým náskokem vyslechnout. Volajícím byl dr. Tuháček. Proč Nezvala informoval, když ho vůbec neznal, je záhada. Zato mrtvého znal dobře.
Nezval odjíždí co nejdříve do Slavětína a zapisuje vše, co mu Bieblova sestra prozradila z posledního setkání s bratrem. Dokonce i o záměru kamsi s ní odjet. Jaké rukopisy Biebl během návštěvy pálil ovšem nevěděla.
Básníkova sebevražda nebyla žádná nešťastná náhoda, „pád z okna“ jak znělo oficiální stanovisko. Smrt měla mezi umělci své žně. V únoru 1951 byl zatčen básník Laco Novomeský a odsouzen k deseti letům.
Po dlouhém mučení byl odsouzen k smrti a dvacátého sedmého června 1950 popraven Záviš Kalandra.
Samozřejmě se nepsalo o sebevraždě. Nepsalo, ani nemluvilo. Možná velice potichu a opatrně se cosi šuškalo. Podle tehdejších novinářských klišé „padl“, „zemřel náhle po delší chorobě“ dokonce „smrt, které vzdoroval s takovým vypětím sil“.
A záhada největší. Oficiální datum, kdy došlo k pádu a následnému převozu do nemocnice, kde umírá, se uvádí jedenáctý listopad. Což byla neděla. K tragédii ovšem došlo v pondělí dvanáctého. Ještě téhož dne Konstantin Biebl v nemocnici umírá.
Zdroje:
