Článek
Přestože byly podpisy na zvacích dopisech ze srpna 1968 ověřeny grafology jako pravé, žádný z politiků se k podpisu nepřiznal. Zapírali do smrti.
Jsou jména v české historii, která už sama o sobě vzbuzují smích i odpor. Smích přes slzy, nebo přes vztek a nenávist. Nositelé těchto jmen byli figurkami tak komickými, že i po padesáti letech se jim musíme smát nebo si uplivnout.
Některá jsou známější, jiná méně, a ještě jiná upadla u většiny obyvatelstva v zapomnění. Bylo jich pět a jeden větší darebák než druhý. U všech je v jejich životopisech označení „politik“. Nebyli to žádní politici. Jen nevzdělaní gauneři, kteří šli po moci a bohatství přes mrtvoly.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ten nejznámější se jmenoval Vasil Gyula. Stejně jako zapřel své jméno a přejmenoval se na Biľaka, zapřel i svoji národnost rusínskou a uváděl ukrajinskou. Krejčí, který celou válku pracoval u Nehery v Hradci Králové a bájil o své účasti ve Slovenském národním povstání. Přitom jeho jedinými zbraněmi byly nůžky, jehly s nití a krejčovský metr.
S výučním listem byl přijat na vysokou školu, kterou absolvoval a získal akademický titul RSDr. Takový to byl génius. Jednalo se samozřejmě o Vysokou školu politickou a zvládnul ji bez maturity za tři roky.
Mnohem méně známý byl Drahomír Kolder. I jeho vzdělání odpovídalo zařazení do vysokých politických funkcí. Absolvent obecné školy v Heřmanicích a poté Vysoká škola politická ÚV KSČ, kterou zvládnul dokonce za dva roky. Jako havíř na šachtě musel intelektuálně velmi strádat. Samozřejmě i on se pyšnil ilegálním odbojem proti nacistům. Zřejmě v havířské harendě po šichtě.
Přesto se jeho jméno společně s výše uvedeným Vasilem objevovalo v srpnu a následujících měsících na kdejaké zdi, vyvedené vápnem, s jehož odstraňováním za další rok měli majitelé zdí plno práce. „Koldera a Biľaka pověsíme za ptáka“ tam bývalo vyvedeno velkými tiskacími písmeny.
Poslední tři z oné povedené pětice už byli jen nudní tesiloví papaláši, kteří se drželi svých koryt, u kterých hlasitě chrochtali a mlaskali. Jmenovali se Alois Indra, Oldřich Švestka a Antonín Kapek. Pouze poslední z nich měl v těle mikroskopickou kapičku cti a když vláda jedné strany šla od válu, spáchal sebevraždu. Sice až na druhý pokus, ale i ten se počítá.
Autor: Horst Sturm/commons.wikimedia.org/volné dílo
Těchto pět zločinců se jednoho letního dne roku 1968 sešlo a dali dohromady dopis, který sice neměl datum, ale adresátem byl soudruh nejvyšší, soudruh Leonid Brežněv. Předali ho ve vší tajnosti na záchodcích bratislavského hotelu Sorea 3. srpna 1968 členu sovětského politbyra Petro Šelestovi.
Dopis začínal tak hezky: „Vážený Leonide Iljiči …“.
Kromě tohoto „zvacího dopisu“ ale existoval ještě dopis druhý. Česky psaný na psacím stroji nadepsán „Vážený soudruhu …“. Podpis: Antonín Kapek.
Dopis byl napsaný na papíru A4 vytrženém z bloku a z textu je patrné, že byl psán na psacím stroji zřejmě ve velkém spěchu.
Přestože byly podpisy na dopisech několikrát ověřeny grafology jako pravé, žádný z nich neměl odvahu se k podpisu přiznat a zapírali až do konce. Samozřejmě kromě soudruha Kapka, který už byl jinde.
Všech pět jmen si zaslouží označení „vlastizrádce“. Přestože ani jeden nebyl nikdy za zradu vlasti a československého lidu potrestán. Možná to byli spíš obyčejné lidské svině.
Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Oldřich Švestka, Vasil Biľak/commons.wikimedia.org/volné dílo
Zdroje:
