Článek
Pojídači hříchů žili na okraji společnosti. Žebráci, prostitutky, fyzicky i mentálně postižení, tuláci. Lidé bez šance uživit se jinak
V předchozích staletích existovala povolání, která sice byla potřebná, ale nikdo se do takových činností nehrnul. Buď byla dědičná, jako profese kata nebo čističe toalet na hradech a zámcích. Nebo to byly činnosti odpudivé a páchnoucí, které vykonávali lidé bez šance uživit se jinak. Čističi městských stok, krysaři nebo sběrači pijavic, které byly potřeba jako důležitá součást lékařských úkonů. A také pojídači hříchů. Není známo, kdy tato profese vznikla, ale poslední známý pojídač hříchů se jmenoval Richard Munslow a zemřel v roce 1906 v Ratlinghope, v malé obci v hrabství Shropshire v Anglii.
Přesto tato profese byla známa už ve středověku jak v Anglii a ve Skotsku, tak i v balkánských zemích. Pojídač hříchů, jak samo označení napovídá, byl člověk, který nebyl v milosti u farářů, protože je jednak svým způsobem duplikoval a zároveň vykonával povolání, které pro církev zavánělo rouháním a čarodějnictvím.
Mohl ji vykonávat kdokoliv, kdo se nebál církevního trestu, opovržení lidí, případného výprasku a vyhnání. Takže pojídači hříchů byly vesměs osoby na okraji společnosti. Žebráci, tuláci, lidé postižení fyzicky i mentálně. Pojídači hříchů na sebe brali hříchy zesnulého, který se nestačil z různých důvodů před smrtí vyzpovídat a kát se ze svých hříchů.
Pomůcky nezbytné k vykonání obřadu
Když zemřel člověk, bylo třeba několik úkonů, které sice církev nerada viděla, ale tolerovala. Hodiny v místnosti s nebožtíkem se zastavily a zrcadla byla přikryta látkou nebo odnesena ven. To, aby se odcházející duše v zrcadle neviděla. Pokud kněz nebo pastor přišli k umírajícímu pozdě, nastala chvíle, kdy byl povolán pojídač hříchů.
Do domu nebožtíka se dostavil špinavý, páchnoucí žebrák v potrhaných hadrech. Vdova ho štítivě uvedla do místnosti, ve které bylo jediné okno zakryté starou dekou. Snacha, která vypomáhala v kuchyni a chystala večeři pro smuteční hosty, si dovolila špitnout směrem ke tchýni: „To je čarodějnictví. Není to křesťanské“.
Tchyně po ní loupla očima, jako že jí do toho nic není a ukázala žebrákovi, aby se posadil na dřevěnou stoličku umístěnou u hlavy nebožtíka. Pastor, který přišel pozdě, když už pán domu vypustil svoji duši, se sice pomodlil za jeho spásu, ale víc dělat nemohl. Popřál celé rodině upřímnou soustrast a bokem s vdovou domluvil pohřeb.
Hodinu poté co odešel, poslala vdova nejstaršího syna do místního starobince pro pojídače hříchů. Nemusil se nijak skrývat, protože s touto praktikou přicházeli všichni do kontaktu po generace. Sin-eater, pojídač hříchů byl známá místní figurka. Věčně nachmelený povaleč, který mizel na celé léto bůhví kam a na podzim se vracel do rodné obce. Ve starobinci přežil zimu a zase odtáhl.
Po vykonání rituálu pojídač hříchů odcházel na hřbitov nebo zmizel
Když vstoupil do domu, všichni mu šli z cesty. Jenom vdova ukázala do místnosti, kde v šeru ležel nebožtík. Pojídač hříchů usedl s táhlým vzdechem na dřevěnou stoličku, jako by ho následující práce už vyčerpala. Na prkně na zemi měl sklenici s pivem, okoralý koláč, skrojek chleba s kouskem sýra a několik šilinků. Žebrák vzal chleba a položil ho na hruď mrtvého. V místnosti s ním zůstal jen nejstarší syn, který ho přivedl. Dohlížel na správnost a platnost provedeného rituálu.
Než chleba na nebožtíkově hrudi „nasákl“ jeho hříchy, pojídač se napil piva a se sklopenou hlavou ještě chvíli vyčkával. Potom si zčernalými prsty s olámanými nehty odlomil kousek chleba a zasunul ho do bezzubých úst. Zapil pivem a zase se skloněnou hlavou něco šeptal. Syn, který dohlížel, se opakovaně křižoval a na čele se mu perlil pot. Když byl chleba snědený, posbíral pojídač všechny drobky, slízal je z dlaně a zapil posledním douškem piva. Svůj úkol splnil, přejal všechny hříchy nebožtíka a zbývala poslední věc. Modlitba pojídače hříchů: „Dávám ti nyní úlevu a odpočinek, drahý člověče. Nescházej z cesty rozkvetlých luk zahrad rajských do zákoutí uliček pekelných. Pro mír tvůj nyní beru na sebe všechny tvé hříchy a svou vlastní duši jimi obtěžkávám. Amen.“
Když skončil, syn opřený o zeď jako by se probral z těžkého snu, odepnul si opasek a vrhnul se na pojídače. Ten to očekával a vyřítil se z domu rychlostí blesku. Samozřejmě i s mincemi v kapse. Spolu s ním zmizely i hříchy mrtvého. Sklenice, ze které pojídač pil, byla uložena neumytá na polici mezi sváteční nádobí. Dřevěnou stoličku, na které seděl, hodili do krbu a spálili. Obřad byl u konce a nebožtíkova duše mohla sestoupit do ráje, neobtěžkaná hříchy.
Dobová ilustrace
Původ tohoto aktu je neznámý, přestože má určité paralely v Bibli. Ve Starém zákoně Židé sejmuli své hříchy a vložili je na zvíře, kozla nebo ovci a vyhnali do pouště. Zvíře i s hříchy se brzy stalo potravou divé zvěře a Židé byli očištěni. Podobně i v Novém zákoně Ježíš snímal hříchy a bral je na sebe.
Pojídači hříchů byli vyvrheli lidské společnosti. Lidé se jich stranili a považovali je za nečisté. Církví byli exkomunikováni a odsouzeni k smrti.
Zdroje
