Článek
Spravedlnost, která přišla příliš pozdě. Rok 1968 byl víc než jen symbolem zmařených reforem. Pokus o nápravu křivd byl zastaven dřív, než mohl začít.
Brzy ráno 27. června 1968 zmizely výtisky Literárních listů z novinových stánků během několika minut. Lidé stáli fronty ne kvůli nedostatkovému zboží, ale kvůli pravdě. Poprvé po dvaceti letech četli o politických procesech, mučení při výsleších a nezákonných rozsudcích. Československo se začínalo zabývat otázkou, kterou komunistický režim dvě desetiletí zakazoval. Kdo za to všechno nese odpovědnost?
V jedné z jednacích síní Nejvyššího soudu ležel na stole spis, který byl šestnáct let symbolem justiční zvůle. Tentokrát se však rozsudek neměl potvrdit. Měl být zrušen. Pro některé to znamenalo zadostiučinění. Pro jiné začátek obav. Ještě v červenci 1968 se zdálo, že československá justice po dvaceti letech nachází odvahu přiznat vlastní selhání. O měsíc později projížděly Prahou tanky. V jejich stínu se znovu zavíraly archivy a otázky, které společnost začala pokládat, zůstaly bez odpovědi.
Sovětské tanky na Hradčanském náměstí
I. díl Když se otevřely archivy
Když se dnes připomíná rok 1968, většina z nás si vybaví Alexandra Dubčeka, zrušení cenzury, nadšení z Pražského jara, a nakonec sovětské tanky v ulicích československých měst. Málokdy se ale připomíná jiný příběh, který se odehrával souběžně. Možná tišší, ale o to důležitější. Byl to příběh lidí, kteří po dvaceti letech poprvé uvěřili, že se stát pokusí odstranit bezpráví, jehož se sám dopustil. Na jaře 1968 se začaly otevírat archivy. Ne doslova všechny. Ale dost na to, aby se veřejnost dozvěděla, jak vznikaly politické procesy, jakou roli hrála Státní bezpečnost, stranické vedení, prokuratura i soudy. To, co bylo po dvě desetiletí tabu, se náhle stalo předmětem veřejné diskuse. Po dlouhé době už nešlo jen o oběti. Začalo se mluvit také o vinících.
Politické procesy padesátých let dnes často spojujeme se jmény Milady Horákové, Rudolfa Slánského nebo generála Heliodora Píky. Za každým z těchto případů však nestáli pouze vyšetřovatelé StB nebo straničtí funkcionáři. Rozsudky smrti i mnohaleté tresty vynášely soudy. Právě soudní síně dodávaly vykonstruovaným obviněním zdání zákonnosti. Přiznání byla často vynucena, důkazy předem připravené a rozsudky mnohdy rozhodnuté ještě před zahájením hlavního líčení. Přesto vše probíhalo pod hlavičkou práva. Mnozí soudci i prokurátoři později tvrdili, že jednali pod politickým tlakem. Jiní mlčeli. Jen málokdo veřejně přiznal vlastní odpovědnost.
Hořící sovětský tank v Praze
Počátkem roku 1968 se však atmosféra začala měnit. Zrušení cenzury umožnilo novinářům otevírat témata, která byla ještě nedávno nepředstavitelná. V Literárních listech, Reportéru, Mladém světě i v dalších periodikách vycházely články o politických procesech, nezákonných rozsudcích i osudech lidí, kteří strávili dlouhá léta ve věznicích. Současně vznikaly rehabilitační komise a připravoval se zákon o soudní rehabilitaci. Veřejnost jej často vnímala jako prostředek k očištění nevinně odsouzených. Měl však ještě jeden, dnes méně známý cíl. Nebyl určen pouze k nápravě starých křivd. Měl také umožnit pojmenovat nezákonnosti a vyvodit odpovědnost vůči těm, kteří se na nich podíleli. Právě tato část vyvolávala mezi představiteli komunistické justice i bezpečnostního aparátu značné obavy.
Významnou roli sehrál Klub 231, sdružující bývalé politické vězně odsouzené podle nechvalně známého zákona na ochranu republiky. Jeho členové neusilovali o pomstu. Požadovali pravdu. Chtěli, aby stát přiznal vlastní selhání, zrušil nezákonné rozsudky a veřejně vysvětlil, jak bylo možné zneužít právo jako nástroj politické moci. Poprvé od února 1948 se tak otevřela otázka, která byla pro komunistický režim mimořádně citlivá. Kdo za to všechno nese odpovědnost? Nešlo už jen o anonymní „chyby minulosti“. Začala se objevovat konkrétní jména. Vyšetřovatelů, prokurátorů, soudců, stranických funkcionářů. Minulost nebyla zdaleka mrtvá.
Sovětské tanky v Praze obklopené davem protestujících občanů
Ještě v létě 1968 se zdálo, že Československo stojí na prahu skutečného vyrovnání s nejtemnější kapitolou své poválečné historie. Rehabilitační senáty začaly přezkoumávat první případy, veřejnost sledovala nové informace a vznikal prostor pro otevřenou diskusi o odpovědnosti. Pak přišla noc z 20. na 21. srpna. Tanky pěti armád Varšavské smlouvy nepřijely jen zastavit politické reformy Pražského jara. Přijely také ukončit proces, který mohl poprvé důsledně pojmenovat mechanismus komunistických justičních zločinů. V následujících letech pokračovaly některé rehabilitace už jen formálně. Jejich původní smysl otevřeně zkoumat odpovědnost představitelů režimu postupně mizel. Nastupující normalizace znovu uzavírala archivy, umlčovala veřejnou diskusi a vracela do funkcí lidi, kteří se ještě před několika měsíci obávali, že budou muset své jednání vysvětlovat. Spravedlnost se znovu odkládala. Tentokrát na dlouhá desetiletí.
Když se po roce 1989 otevřely archivy znovu, mnozí hlavní aktéři politických procesů už nežili nebo byli ve vysokém věku. Oběti se dočkaly rehabilitace, ale jen výjimečně se podařilo vyvodit osobní odpovědnost vůči těm, kteří se na bezpráví podíleli. Právě proto je rok 1968 víc než jen symbolem zmařených reforem. Je připomínkou okamžiku, kdy se Československo pokusilo podívat vlastní minulosti do očí. A bylo zastaveno dřív, než mohlo tuto cestu dokončit.
Koláž z dobových novin
Zdroje:
VALENTA, Jiří: Sovětská intervence v Československu 1968: anatomie rozhodnutí. Svoboda, 1991
FIDLER, Jiří: 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha: Havran, 2003
PAZDERKA, Josef: Invaze 1968. Ruský pohled, Torst, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2011
