Článek
Portrét Jiřího Wolkera, který byl neprávem považovaný za proletářského básníka
Jiří Wolker bývá připomínán jako citlivý hlas proletářské poezie, autor něžných veršů o chudých a spravedlnosti. Jenže za touto školní představou se skrývá mnohem barvitější postava: mladík, který miloval život, ženy, večírky, alkohol a občas i sám sebe, tak trochu přeháněl.
Epitaf
28. listopadu 1923 si prostějovský mladík sám napsal svůj epitaf, samozřejmě s notnou nadsázkou přeháněl. Jinak by to ani nebyl básník. Jiří Wolker se dvaceti čtyř let nedožil.
„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let.“
Na jaře 1923 diagnostikovali Jiřímu Wolkerovi tuberkulózu plic, marně pak léčenou v Tatranské Poliance. 28. listopadu si napsal svůj epitaf a 3. ledna 1924 vydechl naposledy.
Samozřejmě je to celé básníkova licence. Jeho srdce se nešlo bít za spravedlnost, která mu byla ukradená. Bilo pro úplně jiné věci. Mohl být jedním z mnoha mladých lidí, kteří v době mezi dvěma světovými válkami zemřeli na tuberkulózu a dnes by o něm nikdo nevěděl. Jenže nestalo se tak a jeho básně jsou dodnes součástí školní četby.
A tím by mohl článek skončit, kdyby ovšem Wolkerův život nebyl spíš materiálem na román plný vášně, absintu a lehce přepáleného dramatu.
Jiří Wolker v dětském věku
Andělský vzhled, ďábelské nápady
Na první pohled ideál: krásný, vzdělaný, citlivý mladík z dobré rodiny. Maminka ho rozmazlovala a upřednostňovala ho před o tři roky mladším Karlem. Ten samozřejmě svoji pozici „toho druhého“ vnímal už jako malé dítě a začal nejprve žárlit. Jestli se Jiří věnoval malování, četbě a psaní básniček, Karel byl spíše technický typ. Vztah takto rozdílných povah a postavení v rodině přerostl z dětské žárlivosti do opravdové nenávisti. Prali se mezi sebou, jak se říká „jako koně“, ale nebylo to obyčejné sourozenecké pošťuchování a hecování. Byly to skutečné, vážně vedené bitky s úmyslem zranit a ublížit.
Výsledkem rodičovské dohody bylo, že otec Wolker jezdil s mladším Karlem na výlety, na kolech, často na Svatý Kopeček. Rodina proletářského básníka tam měla vilu. Jako dítě tam jezdil Jiří před 1. světovou válkou a během ní. Na začátku jeho básně je i věta:
„Když jsem jak děcko byl nemocný, tož jste mi, babičko, pomeranče nosívala“.
V jakých rodinách se v době před vypuknutím Velké války a během ní nosívaly dětem pomeranče je jasné. Většina dětí na moravském venkově o existenci takového ovoce neměla ani ponětí. Když v roce 1921 ve svých dvaceti letech vstoupil Jiří do KSČ, jistě to prostějovský proletář zdůvodnil obligátním „silným sociálním cítěním a touhou po spravedlivější společnosti“. Což se logicky odráželo i v jeho literární tvorbě. Nebýt porovnání s realitou, je to báseň hezká, lehce dojímavá, navíc čtenář, který prožil kus života v kraji, k ní má osobnější a niternější vztah.
Jiří byl jako dítě často nemocný, což byl další důvod pro zvýšenou mateřskou péči. V rámci utužení chatrného zdraví zkoušeli rodiče přihlásit Jiříka do Skauta a Sokola. Myšlenka dobrá, výsledek opačný. Hýčkané a rozmazlené dítě se od vedoucích dožadovalo večerních teplých polévek, které denně maminka doma vařila, popřípadě řízků.
Jiří Wolker na maturitní fotografii z roku 1919
Protože se dobře učil, nebyl pro Jiřího problém složit maturitu s vyznamenáním. Hodně četl, psal básně, byl to tichý, hodný chlapec, který dokázal svým šarmem okouzlit snad každou matku dospívajících dcer. To by byl zeť!
Jiřího fluidum působilo nejen na maminky, ale především na jejich dcery. Už na gymnáziu zjistil, že dívky nemusí dobývat jako jeho spolužáci. Padaly mu do náruče samy. Nejen pro jeho luzný vzhled a pověst začínajícího básníka, ale podle jeho kamaráda na tom měly poddíl i jeho šaty: „Nejlépe oblékaný muž v celém Prostějově“. A to ve městě módního průmyslu už něco znamenalo. Byl to prostě mládenec k zulíbání, sen každé dívky.
A tady je další rozdíl mezi obrazem, který vytvořili komunisté, a realitou. V jejich podání byl Jiří, pokud jde o ženy, zasněný hoch, romantik, plachý milenec s kyticí růží. Realita byla podstatně jiná. Wolker totiž velmi brzy pochopil, že jeho vzhled a šarm jsou slušným kapitálem. A tak se rozhodl investovat do obrazně řečeno mezilidských vztahů.
Kromě bezvýznamných a dávno zapomenutých dívek, se kterými si užíval v partě podobných, kteří tvořili „zlatou mládež“ v okresním městě, byla i dcera prostějovského starosty. Byla to zřejmě první Wolkerova láska. Maruška Horáková z nóbl rodiny byla ovšem z jiného těsta než naivní husičky z maloměsta. Podle toho také vztah vypadal. Itálie hadr. Žárlivý Wolker Marii hlídal na každém kroku, psal jí erotické dopisy a následně si vjeli do vlasů.
Skončilo to tím, že si Jiří našel jinou a neopomněl to Marii napsat. Chtěl být tím, kdo rozhoduje a rozhodně ne odkopnutým chudákem. Mnohem později vynášený do nebes jako romantik a čistá duše nazýval dívky, se kterými si užil a odkopl je, „husičkami, kachnami nebo telátky.
Zkrátka ideální partnerka pro mladého romantika byla taková, která ho zaujme… ale ne na moc dlouho.
Vedle sbírek jako Host do domu nebo Těžká hodina psal i verše, které by se do školních čítanek dostávaly jen velmi obtížně. Wolker uměl být poetický nejen při popisu sociální bídy, kterou sám nikdy nepoznal, ale i při mnohem intimnějších tématech. Něco už bylo na hraně pornografie.
Autor Miloš Karásek. Slavnostní odhalení sochy: 28. 3. 2018 na náměstí TGM v Prostějově.
Večírek, absint a trocha pózy
Když odešel do Prahy na studia, otevřel se mu nový svět. Žádné maloměstské slečinky, husičky a telátka. Ale ženy z uměleckých a divadelních kruhů. Chtěl studovat filosofii, ale přepečlivá maminka měla jiný názor. Když už tak práva nebo medicínu. Ale filosofové a všelijací škrabalové třou jen bídu s nouzí. Nakonec se tedy podvolil a zapsal se na práva. Uslzená maminka udělala Jiříčkovi křížek na čelo, který doplnila mateřskou radou: „A nech ty ženské už na pokoji“. Zřejmě jediní, kdo se radovali z jeho odchodu do Prahy, byly maminky dospívajících slečen a jeho bratr Karel.
Bydlení si Jiří našel u matky Karla Teigeho, který ho uvedl do literárního sdružení Devětsil. Společnost lidí kolem Devětsilu nebyl kroužek abstinentů a Wolker se rychle přizpůsobil. V Praze je blaze. Wolker vedl bohémský život v partě sobě blízkých, doplněný pózou znuděného intelektuála. Domů psal žádosti o peníze, protože v Praze je sice blaze, ale musíte mít dost peněz. Jako dočasné řešení se nabídlo soukromé doučování českého jazyka. Optimálně gymnazijních studentek.
S nejbližšími kamarády z mokré čtvrti prometali vinárny a bordely. Levicově orientovaná skupinka v čele se Seifertem, Tomanem a Nezvalem vzala Wolkera mezi sebe a noční Praha byla jejich. Informace o alkoholickém vkusu, kterou veřejně vytruboval budoucí bard stalinistické poezie Vítězslav Nezval, se stala veřejně známou v mnoha pražských lokálech.
„Wolker chlastal žlutý absint, zatímco já pil „Zelenookou múzu“.
Prostitutky ve Slávii, U Nezdarů nebo U Špirků byly vyhlášené, a ještě zbývalo na opakované cesty k moři s dalším výtečníkem Konstantinem Bieblem.
Revolucionář mezi polibky
Partička levicově laděných flamendrů chtěla měnit svět a prsty jim podávala KSČ. Pijáci absintu, kteří neměli o skutečných záměrech bolševiků ani ponětí, straně podali prst a ta schramstla celou ruku. Netušili, že mnohé z nich to bude stát život. Být sice matričním, ale přeci jen katolíkem se neslučovalo s komunistickou morálkou, a tak Jiří Wolker oficiálně vystoupil z církve. Pokud by tento krok neoznámil na rodnou Moravu a informace zůstala v Praze, možná by byl klid. Jenže nestalo se tak.
Když zpráva dorazila k Wolkerům, šeptal si o tom už celý Prostějov. V rodině propuklo malé zemětřesení. Syn ctihodného měšťana a bankovního úředníka komunistou. Jsou to přece zločinci, kteří chtějí lidem všechno sebrat. Jen se podívejte do Ruska, co se tam děje. Paní Wolkerová z toho dostala migrény a studem se bála vyjít z domu.
Básníkovi to bylo upřímně jedno. V Praze i na Moravě udržoval několik paralelních vztahů a s kamarády vymetal noční podniky. A psal básně. Romantické, citlivé, poetické, ve kterých nebylo nic z burcujících komunistických básníků, jejich temné zuřivosti a touhy likvidovat staré pořádky, když to nepůjde jinak, tak i s lidmi.
Hrob Jiřího Wolkera na prostějovském hřbitově
Nemoc, která ukončila večírek
Jenže každý večírek jednou končí. Na jaře 1923 Jiří Wolker musel ulehnout. Ne s dámou, ale s horečkou. Hodně vysokou horečkou, takže i přivolaný lékař kroutil hlavou a obrazně si myl ruce a poslal pacienta k vyšším kapacitám do Prahy. Když začal vykašlávat krev, měli všichni, i neodborníci, jasno. Diagnóza byla ve dvacátých letech minulého století obrovským strašákem. Tuberkulóza.
Najednou žádné večírky, žádné milostné eskapády, žádné velké plány. Jen léčba s nejistou prognózou. Tehdejší léčba spočívala v dietě a dostatku zdravého vzduchu. Pro movitější nemocné bylo vyhlášeným místem pro léčbu TBC sanatorium v Tatranské Poliance. Maminka za Jiřím jezdila, jak jen to šlo, a vozila domácí potraviny, dieta nedieta. Jiří se spravoval, přibýval na váze a v dopisech informoval přátele o svém narůstajícím objemu. Jenže obraz naducaného mladíka velmi klamal. Byl natolik fyzicky zesláblý, že neudělal dva dřepy a nevyšel deset schodů.
Posledním pokusem o záchranu byl pobyt u moře, na jehož blahodárné působení se věřilo už tehdy. Jenže ani Jadranské moře nemá kouzelný proutek a Jiří ozdravný pobyt musel dokonce zkrátit. V Prostějově se jeho stav výrazně zhoršil a bylo jasné, že i když vůle k životu byla obrovská, tělo to už nezvládalo. Ke konci se přidal zánět mozkových blan. Včas stihl napsat svůj epitaf na vlastní hrob a smířil se dokonce i s bratrem. Smrt byla pro něj vysvobozením. Přišla 3. ledna 1924.
Co zůstalo?
Legenda o básníkovi, který miloval svět.
A taky méně oficiální legenda o mladíkovi, který miloval… svět včetně jeho ženské části. Wolker byl zkrátka všechno možné: talent, idealista, bohém, sukničkář, cynik i romantik v jedné osobě. A možná právě proto působí dodnes živěji než mnozí „dokonale spořádaní“ velikáni. Protože nebyl jen pomníkem. Byl člověkem.
Poznámka na závěr:
Jiřího mladší bratr Karel podlehl stejné nemoci o osm let později.
Zdroje:
