Článek
Jmenoval se Jan Alois Ulrich a zemřel roku 1817 na velkostatku ve Žďáru nad Sázavou. Příčinou smrti byla „nervová horečka“. Pochovali ho na Dolním hřbitově.
Dolní hřbitov známý jako morový byl založen na začátku 18. století, kdy okolní oblasti sužoval mor. Na výstavbě se podílel opat Václav Vejmluva a slovutný stavitel Jan Blažej Santini Aichel. Když se epidemie městu vyhnula, sloužil hřbitov všem nebožtíkům bez rozdílu. Při stavbě byly údajně použity kabalistické symboly a půdorys připomínal tvarem lidskou lebku.
Dne 22.února roku 1817 zemřel správce místního velkostatku Jan Alois Ulrych. Truchlících bylo pomálu, zato mnohem víc těch, co si oddychli. Skonal na „nervovou horečku“ ve věku šedesáti let a byl pohřben na Dolním hřbitově.
Byl to hamižný a krutý tyran, který byl svou bezohledností vůči poddaným známý široko daleko. Každý, kdo mohl mu šel z cesty a běda nevolníkovi, když se Ulrichovi znelíbil. Mnoho lidí, i svobodných, připravil všelijakými čachry o peníze, pole a lesy.
Místní se zaradovali, že si jeho černou duši odnesl samotný čert a bude konečně klid. Jenže v tom se šeredně spletli. Po pár dnech bylo po klidu. Začaly se šířit zvěsti, že ho někteří lidé viděli, jak si to rázuje kolem zámku, jako když byl na živu. A samozřejmě s rákoskou v ruce.
Znovu začal obtěžovat a napadat místní. Fackoval je na potkání, mlátil rákoskou, zkrátka choval se jako za svého života. Někteří ho viděli jako jezdce na koni, ovšem s telecí hlavou. Jiní v kočáře, ale koně byli bez hlavy. Podle dalších svědectví byla Ulrichova hlava celá bílá a vypadal jako noční příšera.
Jednoho dne Ulrichův duch, nebo co to vlastně bylo, doprovázel rychtáře a zámeckého písaře z kláštera do Vysokého. Samozřejmě že se ti dva bavili o znovuobjevení Ulricha, o všech těch řečech a viděních. Písař se tomu všemu smál, nevěřil na duchy ani na oživlé mrtvoly. Ještě, než došli do Vysokého, písař se během vysmívání skácel k zemi mrtev.
Místní obr a silák Donín si to chtěl s příznakem rozdat, ale Ulrich ho dobil tak, že Donín vykrvácel. Úředník, který šel zkontrolovat do chléva, jak krávy dojí, se na mostku setkal s Ulrichem, který ho umlátil holí.
To byla poslední kapka. Představitelé obce už byli nuceni obrátit se k vyšší instanci. Tou byl jihlavský kat, vyškolený pro takové případy. Měl otevřít Ulrychův hrob a provést jisté úkony, které měly definitivně usmrtit upíra Ulricha.
Po otevření hrobu zůstal kat v němém úžasu. Přestože tělo nenáviděného správce bylo v zemi už několik měsíců, nejevilo žádné známky rozkladu. Kat mrtvolu oslovil jménem a hodil na ni tři karty. Ta otevřela oči. Poté se v rakvi posadila, jak jí to jen stísněný prostor dovoloval.
Přítomný kněz se k mrtvole pokoušel promlouvat, ale dočkal se jen výsměchu a oplzlostí. Začal předříkávat z nějaké knihy a Ulrich se začal stavět na nohy. Katův pacholek ho srazil zpět do rakve a kat mu naostřeným rýčem odsekl hlavu. Z trupu vytryskla čerstvá krev. Kat odhodil rýč a do otevřeného krku a do úst nasypal hrnek máku. Odťatou hlavu vložil správci pod levou paži a poté pacholci zasypali tělo nehašeným vápnem. Rakev důkladně zatloukli a znovu pohřbili.
Od té doby měli obyvatelé Žďáru a okolí klid.
O celém příběhu a zapůjčení kata k proti vampirickému rituálu je záznam v jihlavské kronice.
Zdroje:
