Článek
Poprvé jsem slyšel Krylovy písně v patnácti letech, v místnosti s vysokými stropy, kde bylo naskládáno osm nemocničních postelí s nočními stolky a malými skříněmi s visacím zámkem. Z kazetového magnetofonu přehrával „Bratříčka“ spolužák z význačné komunistické rodiny, později sám člen KSČ. Místem byl internát v bývalém klášteře ve městě, kde se Karel Kryl narodil.
V hospodě na Růžku stála těžká litinová kamna, o kterých jistý podnapilý štamgast pravil, že je to jediné, co zůstalo funkční z Krylovy tiskárny. V jednapadesátém roce byla tiskárna zlikvidována, zařízení skončilo ve šrotu, majitel na stavbě socialismu. O to se postaral další z kroměřížských rodáků, jistý Alexej Čepička, pozdější parodie lampasáckého generála, ministr obrany a budoucí manžel dcery syfilitického prezidenta.
Kryl se poslouchal dál, ne veřejně ale žádná těžká ilegalita to také nebyla. Uběhla nekonečně dlouhá řada let, než se emigrant mohl vrátit. Důvodem byl pohřeb maminky a brzký konec vlády jedné strany.
Následoval společný zpěv národní hymny se symbolem totality a kolaborace. Žralo ho to dlouho. A postupně snad všechno a všichni. Prolhaní politici s hubou plnou frází a tatíčka Masaryka, bývalí fízlové na nových a teplých místech státní správy, staří bolševici lačnící po moci s legitimacemi nových stran.
Pustil se do nových bojů, které nemohl vyhrát. Kritik poměrů s pořád ještě zvučným jménem a slušným renomé. Absence morálky, absence práva, nespravedlnosti ve společnosti, nepotrestané zlodějny, nepotrestaní zločinci. Ale to společnost nadšená z nových možností a výzev nechtěla slyšet. Kverulanti nebývají v oblibě. Nikde a nikdy.
Postupně se stával kazisvětem, pískem sypaným do soukolí nadšených mas. Rozbíjel euforií naivních, boural optimismus nových zítřků. Jakoby nevěděl, že nové zítřky už tady jednou byly, před čtyřiceti lety. Nadšení svazáci, mládí světa a zítra se bude tančit všude. Nálada ve společnosti jako přes kopírák o čtyři desítky let později.
Ještě nedávno symbol emigrace se stával velice rychle nechápajícím, zahořklým bloudem s Jiráskovským motem vyrytým na čele. Proti všem. Čtyři a půl roku po slavném návratu umírá. Třetího března 1994, přesně před třiceti lety.
„Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi.“ Jeden z mnoha sloganů, infantilně naivních až k pláči, určený mrtvému. Samozřejmě, že ti, co ryli, ryjí dál a ještě hlouběji.
„Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci z jakéhokoliv svazu. Že jsem se upsal hydře, tvrdí jedni. Že jsem se neupsal, vyčítají jiní.“
Nebyl vizionář. Jinak by se tím věčným koloběhem blbství a zištnosti netrápil.
A když už se nemohl bránit, brali si jeho jméno do svých nevymáchaných tlam všelijaké kreatury napříč politickým i uměleckým spektrem. Až po komunisty, té doby nejvyššího, jistého Grebeníčka, tyranova synečka v žoldu bolševiků.
„Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!“
Kašlal na fangle, ale nebyl na to brán zřetel. Obdržel cenu Františka Kriegla i řád Tomáše Garrigua Masaryka.
„Co tady civíte, táhněte domů, pomníky stavíte prosím vás komu?“
Zpráva z tisku: „V Ostravě u rozhlasu odhalili sochu Karla Kryla.“
Stejný osud jako neznámého vojína nakonec dohonil i jeho.
Jaké texty by psal dnes, třicet let po jeho smrti? A psal by vůbec nějaké?
