Článek
Přepište dějiny, přepište manuskripty, přepište cokoliv, ať máme být na co hrdí
V případě Váceslava Váceslaviče Hanky imperativ uvedený v nadpisu sedí jako na málokoho z české kotliny.
Už jenom to jméno. Váceslav Váceslavič. Ano, byla taková doba, kdy obrozenci trpěli nutkáním „příchýlit se k velikému dubisku.“ Možná věřili, že poruštěním svých jmen toho dosáhnou.
Samotný termín „obrozenci“ je dost pofiderní. Podle wikipedie to byli „osvícenci, vzdělaní příslušníci etnické komunity bez literární tradice v mateřském (rodném) jazyce.“ Takže kde nic není, musíme si vymyslet. Pokud je co, ale nehodí se do krámu, tak přepsat. Stejně jako svoje jména. Fakt, že u mnohých obrozenců byla tím mateřským jazykem němčina je už bezvýznamný detail.
Mladý Václav Hanka, synek venkovského řezníka, se snažil získat vzdělání, což pro něj jistě nebylo ani snadné ani levné. Chyběla tam podpora rodiny. Na pražské univerzitě absolvoval přípravku na filozofii, dál to nešlo. Aby se vyhnul vojně, zkusil ve Vídni práva a začal paděláním svých předchozích vysvědčení.
Ze studia nebylo nic, ale možná že tehdy objevil oblast, ve které by mohl něčeho dosáhnout. Navíc měl dar přesvědčit okolí o svých intelektuálních schopnostech, a tak všichni žasli nad mladíkem, který o sobě tvrdil, že ovládá osmnáct jazyků. Co na tom, že pár závistivců upozorňovalo na jeho školácké chyby v ruštině, kterou upřednostňoval před jazyky jinými.
Ale bavila ho literatura, přečetl kdeco, k tomu i to málo, co bylo sepsáno o české historii, vesměs kroniky, modlitební knihy a lidovou poezii. Jako zapálený vlastenec organizoval různé slovanské akce a ve volných chvílích sepisoval básničky, kterými ale do velkého světa poezie neprorazil.
V osmadvaceti letech dostal místo úředníka ve Vlasteneckém, dnes Národním muzeu. Kariérním postupem se dopracoval k místu archiváře a správce literárních i historických sbírek. Tehdy objevil několik starých památek, byť často jen jejich zlomky. Pravdou je, že některé z nich částečně upravil nebo dopsal, s čímž se nijak netajil. A také mu to nikdo nevyčítal.
V pozdějším věku soukromě přednášel slovanské jazyky a literaturu na pražské univerzitě a stal se živoucí legendou českého národního obrození.
Když zemřel ve svých nedožitých sedmdesátinách, jeho pohřební průvod byl velkolepý. V čele kráčel císařský náměstek v Čechách hrabě Forgách, knížata Schwarzenberg a Salm, hrabata Clam-Martinic, Chotkové, mladý Kounic, baron Hildprandt a další nižší šlechta. Zkrátka měl funus českého obrozence se vší parádou.
Do hrobu mu vložili na sametovém polštáři Rukopis Královédvorský a jeho překlady ve třinácti jazycích. Takže od toho nešťastného rukopisu neměl chudák klid ani po smrti.
Termín „hoax“ použil v češtině poprvé Karel Čapek ve Válce s mloky. Jako milovník všeho anglického si vybral slovíčko, které ve staré angličtině znamenalo „podvod“. Mnohem dříve tento výraz používali potulní kejklíři při veřejných představeních jako zaříkávadlo. „Hokus pokus,“ po kterém následoval kouzelnický trik.
Celý případ Královédvorského rukopisu lze označit dnes oním frekventovaným termínem „hoax“.
Obrozenci Hankovi bylo šestadvacet let, když v kostelní věži mezi všelijakým haraburdím, za přítomnosti několika svědků, našel jakýsi rukopis. Bylo to sedm pergamenových dvojlistů a na nich čtrnáct staročeských písní.
To byla bomba. Konečně důkaz o existenci české literatury ve středověku. To Němcům zavře ústa, až se dozví, jací jsme my Slované byli inteligentní národ. Pašáci.
Ono to s tím nalezením nebo objevením rukopisu asi nebylo tak úplně košer. V případě, že ho tam sám před „nalezením“ neukryl. Ale to ve chvílích nadšení nad literární památkou nikdo neřešil. A s nálezy středověkých rukopisů se roztrhl pytel.
Hanka bydlel v podnájmu se svým kamarádem Lindou. V Konviktské ulici u Mádlů. Domovníkova dcera Barbora se líbila oběma, ale vzít si mohla jen jednoho. Vybrala si Hanku.
Smůla v lásce, štěstí ve hře. Pod psacím stolem měl Linda tlustou bichli, kterou používal jako podložku pod nohy. Jednou ho napadlo, že se na ni podívá zblízka a v deskách, které rozlepil, objevil jeden list s textem na devatenácti řádcích. Pojmenoval ho Píseň vyšehradská, protože v ní zamilovaný mládenec zpívá píseň o své milé. Pod Vyšehradem. Logicky se pochlubil svému kamarádovi Hankovi a ten ji zařadil mezi středověké literární památky.
Nikomu tehdy nepřišlo divné, že dva spolubydlící a kamarádi, milující domovníkovu Barboru, našli během roku dvě staročeské památky. O padělcích tehdy nebylo ani zmínky, ale podezřelé bylo, že ta Píseň se našla i na jiných místech v dalších exemplářích. Proč by ji potom někdo padělal?
Za dva roky po nálezu obou rukopisů jistý Cimrman zase z jiných desek vytáhl další pruhy pergamenu. Nebyl to Jára Cimrman, ale Johann Wenzel Zimmermann. Na jedné straně byl pergamen popsaný staročeskou Milostnou písní krále Václava. Na straně druhé Baladou o zabitém jinochovi a jelenu. A tady narazilo kladivo na kovadlinu tak, že to slyšeli všichni obrozenci v Čechách. Ona balada nalezená Zimmermannem už byla známá z Rukopisu královédvorského.
Tak tady už je to hoax jako ….. no jako hoax.
Aby toho nebylo málo, o pár desetiletí později na blešáku ve Štýrském Hradci koupil profesor Peisker knížku a nenapadlo ho nic jiného než rozlepit desky. A v nich, co jiného než rukopis Písně vyšehradské.
Logicky se po takové smršti objevů už v roce 1820 objevili nevěřící a padla první slova o padělcích a podvrhu. Podezření padlo na Václava Hanku. A začal boj o rukopisy.
Jestli bylo něco od začátku jasné alespoň na jedné straně barikády, tak to, že Hanka na vytvoření takového padělku prostě neměl. Bylo mu šestadvacet, byl to sebestředný ješita a chvástal, který by byl první, kdo by se pochlubil svou „prací.“
Ještě F. L. Čelakovský napsal: „O pravosti Rukopisů tak přesvědčen jsem, jako že slunce na nebi!“
Roku 1857 zasedala komise, ve které byl Šafařík, Tomek, Erben, Nebeský a další. A došla k závěru, že je rukopis palimpsest. Tedy rukopis, v němž byl původní text odstraněn a přepsán jiným. Což se běžně dělávalo, pergamen nebyl levný. Problém byl v tom, že spodní písmo bylo mnohem mladší než to horní. Při výmazu a přepsání by tomu mělo být naopak.
Když se do kauzy vložil Masaryk, zavládla kolem rukopisů už téměř hysterie. Ve dvacátém století rukopisy zkoumali mnozí. Spisovatelé, badatelé, vědci i kriminalistické laboratoře. Výsledek je jasný. Rukopisy jsou padělek. Vše ostatní je neznámé. Jak jsou vlastně rukopisy staré? Kdo a proč je padělal? Nevíme.
Víme, že Hanka ani Linda to nebyli.
A Hanka Lindová nebo Lída Hanková také ne. Spíš bych si tipnul na dědečka Járy Cimrmana.
Zdroje:
