Článek
V roce 1950 byl králi komiků zrušen herecký distanc a na přímluvu Jana Wericha byl přijat do hudebního divadla v Karlíně. To, že Werich během Protektorátu v bezpečném azylu USA Buriana zesměšnil písní „Kolaborant Burian“ zřejmě ani jednomu z herců nevadilo. Ostatně v roce 1953 byl Burian z divadla vyhozen, ale během krátkého angažmá se proslavil odvážnou scénou ve hře Nebe na zemi.
Na jevišti seděl v křesle Rudolf Cortéz, tehdy pěvecká hvězda, a zpoza opony vystoupil Burian se zabaleným obrazem v podpaží.
„Právě se vracím z Matějské pouti a tady nesu nového mocnáře,“ oznámil Burian a publikum si mocnáře okamžitě spojilo s tehdejším prezidentem Klementem Gottwaldem.
Poté došel k věšáku, sundal si z hlavy buřinku a řekl:
„Tady pověsíme klobouček a tady nechte místo. Tam pověsíme čepičku.“
V dobách, kdy se komunisté věšeli vzájemně mezi sebou to byla věta odvážná a prozíravá.
Soudruh Alexej Čepička byl ministr národní obrany a prezidentův zeť. Kroměřížský právník, který si sňatkem s Martou Gottwaldovou zadělal na zářivou kariéru. Přes ministra vnitřního obchodu a ministra spravedlnosti až k nejvyšší armádní funkci. Samozřejmě člen ÚV KSČ, člen předsednictva, člen politického sekretariátu a člen politického byra téže instituce. Kromě toho i předseda Státního úřadu pro věci církevní.
Marta Gottwaldová nebyla první ženou z bolševické věrchušky, o kterou mladý Čepička usiloval. Nejprve se snažil získat srdce dcery armádního generála Ludvíka Svobody, později dcery Zdeňka Nejedlého. Povedlo se až u dcery prezidenta.
25. dubna 1950 nahradil ve funkci generála Ludvíka Svobodu, kterému Stalin a tehdejší sovětské vedení přestalo důvěřovat. Zatímco „Aljoša“ měl jejich plnou důvěru.
V armádě spustil rozsáhlé čistky a do nejvyšších funkcí prosadil soudruhy, které odsouhlasila Moskva. Navýšil počet vojáků ze 170 na 215 tisíc mužů. Nové armádní předpisy byly kopií sovětských a dohled nad armádou prováděl stranicko-politický aparát. Branci nepřátelští novému lidově demokratickému zřízení byli zařazeni do nově vzniklých Pomocných technických praporů.
Se svým tchánem Gottwaldem a později pověšeným Rudolfem Slánským měl největší podíl na procesech proti církevním představitelům a řádům. Se svými souvěrci komunisty se také nepáral. A v armádě proslul natolik, že jeho působení dalo vzniknout takovým skvostům české literatury jako „Válčili jsme za Čepičky“ nebo „Černí baroni“.
Na X. sjezdu KSČ se názorově ostře střetl s Chruščovem, což byl počátek jeho cesty do zapomnění. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 byl nakonec vybrán za symbolického obětního beránka. I přesto, že se kál a provedl požadovanou sebekritiku, musel ministerské křeslo uvolnit jinému soudruhovi.
V roce 1959 byl „převelen“ do invalidního důchodu. V šedesátých letech byl vyloučen z KSČ kvůli nezákonným procesům z předchozího desetiletí. Psychicky se zhroutil a dožíval jako lidská troska. S demencí a Alzheimerovou chorobou se dožil osmdesáti let. Zemřel devět měsíců po „sametové revoluci“ v domově důchodců v Dobříši.
Tam ho navštěvovala jeho žena Marta, se kterou měl dvě dcery. Alenu a Klementu. Zemřela o osm let později při tragické nehodě. Během přecházení ulice ji smetlo projíždějící auto.
Když v roce 1990 byly vyzvány pozůstalé po prvním dělnickém prezidentovi, jeho dcery a vnučky, aby převzaly urnu s popelem uloženou na Vítkově, nereagovaly. Zřejmě se svým otcem a dědečkem nechtěly mít v nových politických poměrech nic společného. Nakonec se musela postarat Komunistická strana a uložit popel do společného hrobu jiných soudruhů a soudružek.
Zdroje:
