Článek
Když bylo mé babičce jen o něco málo víc, než je dnes mě, už nechodila pracovat do lesa ani s trakařem a kosou na trávu. Zato pilně „necovala.“ Měla velký dřevěný rám, po jehož obvodu byly zatlučené malé hřebíčky. Jeden konec rámu v klíně, druhý byl opřený o kuchyňský stůl. Do toho rámu tkala z příze síť, která byla základem pro výrobu domácích záclon. Do té sítě potom druhá babička vyšívala různé vzory. Tehdy se záclony nekupovaly v obchodech ani na internetu, ale vyráběly se podomácku.
Aby jí to „necování,“ česky síťování šlo od ruky, poslouchala buď rádio nebo … a jsem u podstaty věci. Chtěla abych jí předčítal. Takže ve druhé třídě obecné školy, kdy už to bylo jakž takž souvislé čtení, jsem ve chvílích volna seděl u babičky v pokoji na posteli a nahlas četl. Káju Maříka!
Bylo to něco tak dehonestujícího pro osmi nebo devítiletého kluka, že horší už byla jenom zimní pletená čepice. Zdědil jsem ji po starším bratranci Arnoštovi, který ji dostal těsně po válce jako dar od UNRY.
Chtěl jsem chodit se psem po lese. V létě být u rybníka. Nebo si číst svoje knížky, ale ne toto. A to ještě ke všemu měla babička v kredenci další podobné skvosty z první republiky. O služkách zamilovaných do synáčků továrníků, o nešťastných láskách, které se vyřešily utonutím v jezírku nebo spolykaly prášky z lékárny od svaté Anny. Takže ten Kája Mařík byl z toho všeho asi ještě ta lepší volba.
Měl jsem problém už s názvem. U nás ve vesnici bydleli Maříkovi. Měli ještě krávu a chodil jsem k nim s konvičkou pro mléko. Tak jsem si myslel, že musí být spolu z přízně, když se jmenují stejně. Na vesnici byli všichni se všemi nějak spříznění z desátého kolena. Také jsem nechápal, že chlap, co to sepsal, se jmenoval Felix Háj. U nás žádní Hájovi nebydleli. A kdyby to byl někdo cizí, tak by zase nemohl znát Maříkovi.
A jméno Felix! To jsem do té doby nikdy neslyšel. Znělo to jako něco sprostého nebo slizkého. Vždycky když jsem to jméno uviděl na deskách té knížky, tak mě to asociovalo přejetou žábu na silnici u rybníka. Když jsem se o mnoho let později dozvěděl, že Felix Háj byl literární pseudonym Marie Černé, považoval jsem to za podvod a dlouho se nemohl srovnat s tím, že své, zcela normální jméno, autorka zprznila nějakým Felixem.
Ale úplně nejdivnější mě přišlo to přátelství Káji a Zdenky Rédlové. To bylo zcela mimo mísu. Neznal jsem u nás žádného kluka, který by se kamarádil s holkou. Vždyť by se mu všichni smáli! Při fotbale nebo hokeji by musel do brány. To bylo místo pro vyložené outsidery. Vyděděnce z klučičí společnosti.
Je zřejmě přirozené, že si po šedesáti letech z toho děje téměř nic nepamatuji. Celá desetiletí se na uložené trauma z dětství snášel prach zapomnění. Až do chvíle, kdy jsem v Mníšku pod Brdy, uviděl turistické značení s názvem: „Naučná stezka Káji Maříka.“ V tu chvíli jako by mně v hlavě explodoval granát a dávno zapadlé vzpomínky vypluly z hlubin zapomnění.
Čekal jsem na autobus do Prahy a nemohl z hlavy dostat tu dávnou minulost, ohmatanou knihu s nažloutlými listy, vůni babiččina pokoje, jakousi směs koření, cikorky a mentolové masti. Ten rám na vyšívání a její žilnaté ruce které provlékají přízi a vytváří síťovou osnovu.
Během cesty mě napadlo, že bych mohl tu Naučnou stezku projít. Je to okruh necelých sedmnáct kilometrů, začíná a končí v Mníšku. Autobusem jsem tam z Prahy za chvíli. Vzápětí na to se objevila jiná myšlenka, zcela protichůdná té první.
„Ti už definitivně vypadl mozek? Proč bys to dělal? Proč si nezajet raději na Šumavu nebo na kole podél Vltavy?“
Za týden jsem cestu po stopách Káji Maříka absolvoval.
Když jsem čekal na autobus zpátky do Prahy, napadla mě myšlenka, že bych si mohl Káju Maříka přečíst. Okamžitě následovala reakce druhé strany.
„Ses pomátnul, nebo co? Tobě už nepomůže ani svěcená voda.“
Dnes jsem si z knihovny přinesl první díl.
Zdroje:
