Článek
Karel Šebek zmizel beze stopy před 29 lety, záhada trvá. Naposledy byl spatřen na Smíchovském nádraží. Neví se, jakým způsobem zemřel. V současnosti je již považován za nezvěstného. Bylo by mu 83 let.
Spáchal tedy konečně úspěšnou sebevraždu či jen „vraždu“ vlastní identity a žije dále kdesi nepoznáván?
„Probuď se anděli, peklo spí“.
Narodit se jako Kája Štětka není žádná výhra. Ale jméno se dá změnit. Narodit se jako člověk neochotný či neschopný přizpůsobit se společenským normám se jen tak změnit nedá. Navíc do rodiny, kde to asi žádná idylka nebyla.
„Fotr tak nadával matce do kurev, že jsem si v půl třetí ráno vzal žiletku a podřízl jsem si krk.“
Když je navíc strýcem spisovatel Jaroslav Havlíček a bratrancem básník Zbyněk Havlíček, tak jsou šance na prožití obyčejného života v rodinném kruhu výrazně menší. Taková budoucnost se stává pouhou iluzí, která se velice rychle rozplyne jako příslovečná pára nad hrncem. O dědečkovi Štětkovi, zakladateli spiritistického nakladatelství, ani nemluvě. Takže dětství prožil se svojí babičkou a knihami.
Po maturitě si udělal sanitářský kurs a nastoupil v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. To už jsou karty života rozdané. Fantazie schizofreniků a dalších duševně nemocných pacientů jej přitahovala a vzápětí inspirovala.
Po neúspěšném pokusu pomoci několika klientům k útěku z blázince se pokusil o sebevraždu. Z ošetřujícího experimentátora se rázem stává psychicky nemocný s nevyzpytatelným chováním. V roce 1960 dochází ke změně stran a z role ošetřovatele se dostává do role pacienta. Po propuštění z léčebny pracuje v lese, na stavbě mládeže, na poště, v knihkupectví, v kotelně, v automobilce a jinde.
Stává se fanatickým opisovačem knih českých i francouzských surrealistů. Opsal jich na psacím stroji přes dvě stovky. Tento literární směr mu učaroval.
Když na leukémii zemřel jeho bratranec Zbyněk, básník ale zároveň psycholog, zůstal Karel Šebek odkázán na malý invalidní důchod, pomoc svých přátel a pobyty v léčebnách. Co se týče jeho diagnózy, nejčastěji se objevuje termín úzkostná toxická psychóza. Opakovaně pobývá v psychiatrických léčebnách Kosmonosy, Sadská, Bohnice, u Apolináře.
Pětadvacetkrát se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Při pádu ze čtvrtého patra bytu v domě v Lublaňské ulici v Praze dopadl na trabant. Auto bylo zcela zdemolováno, Šebek zůstal živ a zdráv jen s lehkým zraněním. Mezi Šebkovy legendární pokusy o sebezničení patří srážka s lokomotivou. Kráčel po trati proti lokomotivě. Ocitl se pět minut v klinické smrti, ale přežil. Věšel se, lano se utrhlo, polykal prášky, vypumpovali mu žaludek.
„Život je choroba, kterou je nutné přežít.“
Psaní básní pro něj bylo jako dýchání a každý den chrlil množství nových textů. Jeho přítel Pavel Řezníček se ho zeptal: „Kájo, co ti na to řekli doma, co otec na to?“ Odpověděl: „On to vzal a omlátil mi to o hlavu!“
V dubnu 1995 byl dočasně propuštěn z léčebny v Dobřanech a odjel do Prahy. Potom, co byl odmítnut několika přáteli, protože se choval nezvykle podivně, rozhodl se vrátit. Naposledy byl viděn jedenáctého dubna 1995. Na Smíchovském nádraží se rozloučil s přítelem a od té doby je nezvěstný. Stal se legendou, surrealisté a mnoho dalších umělců a příznivců jej považují za nejprokletějšího českého básníka naší doby.
„Jak žít v rozevřené ráně tohoto světa, abych nemusel neustále říkat slova plná krve… vždyť celý život je jen budování ideálního hrobu.“
Karel Šebek ale možná žije jako člověk v utajení. Pro to existují dva důkazy. Svědkem toho prvního se stal známý česko-francouzský surrealista Petr Král. Když před pár lety seděl v benátské taverně, vstoupil do ní náhle nic netušící Šebek. Překvapen a vyplašen otočil se ve dveřích. Ač přítelem Králem pronásledován, zmizel záhy v křivolakých uličkách.
Druhý důkaz o Šebkově pobývání na tomto světě je ještě hmatatelnější. Jeho stopa byla zaznamenána dvaadvacátého ledna 2002 v pražské Galerii Ungula na výstavě Aleše Krejči. V knize návštěv stojí:
„Je to pěkné, ale měl bys malovat jako Aleš Krejča a ne jako František Muzika. Karel Šebek.“
A přátelé prokletého surrealisty bezpečně poznali známé písmo…
Zdroje:
