Článek
Čáslavská pohodnice č.p. 34
Narodit se ve staré katovně, která po odchodu kata byla domovem pohodného, tedy rasa, není pro dítě žádná velká výhra. Dnes stojí na jejím místě panelové sídliště. Už od útlého dětství slýchával malý Rudolf Těsnohlídek na svoji osobu pokřiky „rasův synek“ nebo „Rudla rasů hrál na basu“, čímž byl zcela automaticky vyloučen z klukovských her. Chudoba cti netratí, ale na sebevědomí nepřidá. K tomu fyzická neschopnost držet krok se spolužáky v tělocviku, silné brýle, a tedy osud dětského otloukánka. Nebo snivá a poetická duše stranící se hluku tohoto světa, pro kterou osud připravil krušné chvilky.
Navzdory jistým útrapám se Rudolf projevil jako inteligentní a vnímavý chlapec. Kvůli kázeňskému prohřešku na gymnáziu v Čáslavi musel přestoupit na gymnázium v Hradci Králové. Bydlel u své tety. Její otec ji jako mladou prohrál v kartách a musela si vzít jistého Zárubu. V přísně německé rodině se české knihy nečetly. V Hradci začal Těsnohlídek psát. Pravidelně na procházkách parkem vídal dámu celou v černém, vdovu po úředníkovi ze Smiřic. Pocházela z Dánska, a protože byl dámou okouzlen, začal se zajímat o skandinávské spisovatele. Tady začala jeho láska k severským autorům.
V Hradci prožil Těsnohlídek i svoji první lásku, kterou samozřejmě zpracovával do svých básní. Byly z toho dokonce čtyři sbírky. Jeho múzou byla dcera domácích Blažena Holečková. Možná víc, než tělesnými půvaby zaujala Těsnohlídka jiná Blaženčina vlastnost. Trpělivě se starala o svoji tuberkulózní matku. Svému příteli Albertovi Pražákovi napsal: „A Blaženka trpí, a proto jsem k ní přilnul“. Po tomto vyjádření už měl být Těsnohlídek nasměrován ke konzultaci k odborníkovi.
K první lásce patří i první mrtvý. Rudolf se svým kamarádem Filou Weberem se v létě chodili koupat do Labe. V den, kdy měl Fila odjet domů na prázdniny, se utopil. Těsnohlídek byl výjevem natolik ohromený, že se nedokázal pohnout z místa. Protože kamarád utonul, žil s pocitem viny až do konce svého života.
V té době přičichl k anarchismu, vystoupil z církve a odjel do Prahy. Obdržel polovinu matčina dědictví a 60 Kč a před ním se rozevřel velký svět. Našel si podnájem, zapsal se na Filozofickou fakultu na obory český jazyk, dějepis a francouzština a přivydělával si doučováním. V brněnském časopise Morava mu byla otištěna první báseň. „Kdes v šeru“.
Novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek
Volný čas trávil ve společnosti jiných anarchistů, kteří se scházeli na Olšanech u S. K. Neumanna. Vedli socialistické řeči, pili, kouřili a sledovali pracující lid, jak si v potu tváře vydělává na živobytí. Mahen, Bass, Toman, Šrámek, Hilar, Hašek. Anarchisticko-socialistická pražská bohéma. V té době se Těsnohlídek seznámil se svou osudovou ženou, studentkou Minervy Jindrou Kopeckou. Oba milovali severskou literaturu a oba měli ve svých osudech vepsanou smrt. Nepřirozenou smrt.
Rodiče Jindry byli statkáři, zámožní lidé, kteří si pro svoji dceru představovali jiného ženicha než bledého, rachitického a obrýleného spisovatele. Na doporučení jednoho známého se už jako dospělá rozhodla studovat. Ani to nebylo rodičům po chuti, protože k čemu jsou holce školy? Jen jí popletou hlavu. V jednadvaceti letech nastoupila Jindra do dívčího gymnázia Minerva v Praze a tím si zpečetila svůj osud. Po dvou letech se nechala zapsat na univerzitu. Z veselé venkovské dívky se stala žena zasmušilá, vážná, přemýšlející nad otázkami života a smrti a také nešťastná. Jistý vliv na ni měl v tomto směru i Těsnohlídek.
„Chtěla bych skočit pod led,“ řekla příznačně, „pod led, když se trhá a plave k moři, aby mě nikdo nenašel a zůstala bych tam věčně sama.“ S takovými úvahami vstoupila dne 27. května 1905 do manželství se spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Z její rodiny byl na svatbě pouze bratr. Novomanželé se přestěhovali na Kampu, do domu č. 513. Po krátké svatební cestě na Šumavu začali plánovat další cestu, tentokrát mnohem dál. Oba milovníci severské literatury, a především spisovatele Alexandera Kiellanda, se rozhodli pro Norsko. Když se se svým plánem pochlubili babičce Jindry, která byla spiritistka, dostalo se jim chladné reakce: „Jindra pojede na sever a tam zůstane!“ Všichni to považovali za dobrý vtip.
Novomanželé vyrazili 8. července a 18. července už obdivovali norské vodopády v Romsdalu. Dva dny zůstali v Molde a 24. července se ubytovali ve vile Nilse Josefa Holma. Následující den v osm hodin ráno se ozval výstřel. Služka běžela do pokoje a viděla zkrvavenou novomanželku bez známek života. Byla střelena do hrudi z malého revolveru, který nosila zavěšený na krku a často a ráda si s ním hrála. Spisovatel a vdovec situaci později popsal mnoha způsoby. Jeden z nich zveřejnil časopis Čas: „Byla jako dítě. Tentokrát měla nebezpečnou hračku. Vezla si svoji zhoubu z Prahy a nosila ji celou cestu na srdci“.
Pamětní deska Rudolfa Těsnohlídka na boku gymnázia v Masarykově ulici v Čáslavi
Protože byl Rudolf Těsnohlídek jediným svědkem, byl přirozeně i prvním podezřelým. Svůj básnický talent užíval i během výpovědí na policii a díky své slabší paměti se různé verze jeho výpovědí často lišily, což bylo policii podezřelé.
Lékař popsal situaci tak, že manželé šli po večeři na verandu a plánovali zítřejší výlet. Jindra měla na řetízku u pasu svůj malý revolver, se kterým si bezmyšlenkovitě pohrávala. Manžel jí řekl, ať toho nechá, aby se něco nestalo. „Co by se mohlo stát?“ řekla Jindra. „Mohla by ses zastřelit,“ odpověděl. „A co myslíš, že bych to nedokázala? Dokáži!“ Potom natáhla kohoutek a zamířila na prsa.
Dále básník vypovídá a cituje sám sebe: „Nežertuj takto a nemuč mne,“ a skočil k ní. Ozval se výstřel a Jindra se skácela. Na její hrudi se objevila krvavá skvrna. Rána šla přímo do srdce.
Zbraň si mladá paní zakoupila těsně před odjezdem. Prý na ochranu před možným nebezpečím. Kromě revolveru se ještě vyzbrojila lahvičkou opia a Zeyerovou knihou Jan Maria Plojhar. Kniha končí sebevraždou hlavního hrdiny.
Jindra „Kaja“ Kopecká, česká spisovatelka a překladatelka, první manželka Rudolfa Těsnohlídka
Okamžitě začaly vznikat různé teorie o důvodech sebevraždy. Manželé se na každý den těšili, podnikali výlety a severské počasí jim šlo k duhu. Je tedy dost nepravděpodobné, že by Jindra v takové atmosféře plánovala sebevraždu. Pitvou těla bylo zjištěno, že měla oboustrannou tuberkulózu plic.
Ovšem objevila se i jiná, na první pohled fantasmagorická hypotéza. V té době bylo zvykem mezi pražskými studenty zabývat se smrtí, otázkami konce a jistou dekadencí. Byla to móda. Vznikl studentský „klub sebevrahů“, kterého byli oba manželé členy. Každý rok byl jeden člen vylosován a jeho posledním „čestným“ úkolem bylo spáchat sebevraždu. Podle Těsnohlídkova vnuka Ing. Františka Navrátila měla Jindra ve svém revolveru pouze dva náboje. A lahvička s opiem také nebývá běžná proprieta novomanželů na svatební cestě.
Norské a později i české úřady se shodly na sebevraždě i když některé otazníky stále visely ve vzduchu. Sebevražda nebo nešťastná náhoda? Nebo ještě něco dalšího?
Po návratu se Těsnohlídek rozhodl odejít z Prahy, kde mu všechno připomínalo nešťastnou minulost. Jeho melancholie a deprese se prohloubily i když se před přáteli snažil nedávat nic najevo. Dalším místem jeho života se stalo Brno. Jeho záliba v úvahách o smrti se ještě prohloubila. V Bílovicích nabízel manželce S. K. Neumanna Boženě společnou sebevraždu. Božena sice odmítla, ale Rudolfovo přemýšlení o smrti nijak neovlivnila.
Těsnohlídek nastoupil do redakce Lidových novin jako soudničkář, psal knihy, a i přes svoji hlubokou depresi se podruhé oženil. Onou vyvolenou se stala Anna Kutilová, se kterou měl syna Milana. Jako válečný dopisovatel v Srbsku se Těsnohlídek seznámil s doktorem Navrátilem. Seznámení to bylo do jisté míry osudové, protože Anna se do doktora zamilovala a s Těsnohlídkem se rozvedla. Další nálož depresí a temnoty pro spisovatele a novináře.
Památník Rudolfa Těsnohlídka. Bílovice nad Svitavou
Na počátku války se Těsnohlídek přestěhoval do Bílovic nad Svitavou a jako starý melancholik, který si liboval v úvahách o smrti, se potřetí oženil. Jeho vyvolenou byla Olga Zámečníková, která po špatných životních zkušenostech na tom byla s psychikou podobně jako Těsnohlídek. Možná, že deprese byla to jediné, co je k sobě poutalo. Těsnohlídkův psychický stav se rychle zhoršoval a začal mít halucinace a vidiny.
V mrazivý a pochmurný den 12. ledna 1928 odešel jako vždy do redakce Lidových novin. Tam napsal na papír krátký vzkaz. „Odpusťte, že jsem to udělal tady.“ Poté se střelil. Ráně z revolveru v první chvíli nikdo z přítomných nevěnoval pozornost. Až po nějaké chvíli si redakční sekretář Kuběna všimnul zhrouceného Těsnohlídka s krvavou skvrnou na hrudi. Když ho ještě živého odváželi do nemocnice, stačil slabým hlasem říct: „Nikdo už mi nepomůže, já jsem také Kaje nepomohl. Jen jsem ji hladil a utěšoval…“. V nemocnici na Žlutém kopci vykrvácel.
Když se druhý den o sebevraždě manžela dozvěděla jeho žena Olga, pustila si plyn. Urny s jejich popelem byly uloženy ve společném hrobě v Brně na Ústředním hřbitově.
Podpis Rudolfa Těsnohlídka
Rudolf Těsnohlídek měl znamení smrti vyražené na čele jako pečeť. Smlouvu s osudem. Od ranného dětství až k osudnému výstřelu. Byl spisovatelem, který dokázal napsal pohádky jako Čimčirínek a chlapci, Cvrček na cestách nebo Příběhy lišky Bystroušky. A zároveň v sobě nosil temnotu, která mu byla přisouzena už po narození v katovně. Přátelé ho nazývali zasněným melancholikem s depresemi.
Psychiatr Radkin Honzák ho charakterizoval takto: „Za našich studií nám byl prezentován na psychiatrii jako typický psychastenik s depresivními sklony.“
Zdroje:
