Článek
Hippokratova přísaha
Přísahám … že způsob života zasvětím ku prospěchu nemocného a budu od něj vzdalovati všechno zlé a škodlivé. Ani prosbami se nedám pohnout k podání jedu, nebo abych mu dal za podobným účelem radu.
Udržím-li pevně a dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život pro všechny časy, kdybych však se proti této přísaze prohřešil, staniž se mi pravý opak.“
Slibuji! Slibuji! Slibuji!
U MUDr. Josefa Sommera, bolševického „také lékaře“ se přísaha, kterou jako absolvent medicíny složil, vyplnila do puntíku. „Staniž se mi pravý opak.“ Jeho tělo bylo nalezeno s prostřelenou hlavou a způsob smrti bez provedení pitvy označen za sebevraždu. Jako i v jiných případech komunistických trýznitelů a vrahů, u kterých byla obava, že by mohli začít mluvit.
Na příkaz StB se vyšetřování smrti Jana Masaryka ujal MUDr. Sommer, který nahradil zavražděného policejního lékaře dr. Jaromíra Teplého. Za prokázané služby byl odměněn hodností plukovníka a dosazen jako lékař do ruzyňské věznice. Tam od vyšetřovaných obdržel ono neblahé označení „český Mengele“.
Jedním z mála vyslýchaných vězňů, kterým skutečně jako lékař pomohl, byl Rudolf Slánský. Zachránil mu život ve chvíli, kdy se bývalý generální tajemník ÚV KSČ pokusil o sebevraždu. Ale jen proto, aby ztýraného soudruha udrželi ostatní soudruzi živého pro soudní proces a šibenici.
Sommerovi blízcí a sousedé ho popisovali jako „čestného člověka, společenského dobráckého strýce“. V šedesátých letech na amnestii propuštění muklové, kteří měli tu čest se s ním setkat, ho charakterizovali zcela jinak. Podle jejich výpovědí nebyl žádný rozdíl mezi metodami vyšetřovatelů gestapa a metodami dr. Sommera. Mnozí z politických vězňů ochutnali obojí a mohli tak porovnat.
„Říkali jsme mu zvěrolékař,“ uvedla dr. Helena Petránková.
„… až do rána seděl dr. Sommer u ztýrané a umírající dívky a přemlouval ji, aby se přiznala “ …
„Jako lékař svoji povinnost nekonal, přicházel do cel, dával injekce, nikdy ani na přímý dotaz neřekl jaké. Neviděl v nás ani člověka, natož pacienta.“
„Přiznejte se a dostane léky i jídlo, říkal vězňům. A ti se přiznávali. Říkali si: Je lepší jít na šibenici než být další rok u Sommera v Ruzyni.“
Při pokusech na vězních používal drogy, které měly přimět vyslýchaného k výpovědím podle přání StB. Jeho oblíbenou drogou byl Skopolamin.
Nakonec ho z podávání omamných látek obvinili i jeho nadřízení, když jim začala téct voda do bot. Z výpovědi sadistického vyšetřovatele Doubka vyplývá, že Sommer jako lékař přicházel do styku se všemi vyšetřovanými v Ruzyni. Znal jejich tělesný stav, viděl, že mají oteklé nohy, věděl, že jsou nevyspalí, zmlácení, umírající a nikdy proti takovému jednání vůči zadrženým nevznesl námitky.
V letech 1954 a 1955 byl převelen z ruzyňské věznice na jiné pracoviště ministerstva vnitra, kde se zabýval chemickými látkami. Především těmi, které mohly ovlivnit lidskou psychiku.
Na základě obsáhlého materiálu o jeho „léčebných metodách“, který shromáždila revizní komise ÚV KSČ, byl v roce 1963 Sommer vyhozen z KSČ i z řad ministerstva vnitra. Proti vyloučení se odvolal, ale bylo mu řečeno, „ať je rád, že jej nezavřou“.
Až do své „sebevraždy“ pracoval jako závodní lékař na OÚNZ Praha 8 v Křižíkově ulici. Byl přijat bez jakéhokoliv kádrového materiálu, což tehdy znamenalo, že před rokem 1963 vůbec neexistoval.
Dr. Sommer, nepohodlný svědek StB, dne 26.dubna 1968 „spáchal sebevraždu“.
Jako snad všichni „podivní sebevrazi“ z řad bývalých estébáků z jara roku 1968 zanechal po sobě několik dopisů na rozloučenou. Ze všeho obviňoval novináře a reakcionáře, kteří jej „uštvali k smrti“. Nebyl jediný. Šlo o staronovou, ale efektivní metodu, jak se zbavovat nepohodlných svědků.
Pokud toto někomu připomíná pátrání po posledním dopisu jiného „zasebevražděného“ soudruha, estébáckého prokurátora ze seriálu Třicet případů majora Zemana, díl Štvanice, jedná se o podobnost čistě náhodnou. Nebo snad ne?
Zdroje:
