Článek
Dochvilnost je vlastností králů, praví jakési starodávné přísloví. Králů možná, těm odměřovali čas jiní. Když ale nedochvilnost zachrání někomu život, byť by to byl lotr všech lotrů, čí je to vlastnost? Štěstěny, osudu …
Major Trenck byl odsouzený k trestu smrti zastřelením. Zmlátil svého velitele a o jeho manželce se nevyjadřoval zrovna nejlépe. Nebylo to poprvé. Potíže s vojenskou kázní měl od vstupu do armády.
Připoutaný ke kůlu, v hadrech, bos, s připevněným křížem na prsou, kvůli lepšímu zaměření střelců. Čekalo se jen na kněze, který měl dodat slova povzbuzení a útěchy. A kněz se opozdil. Dokonce o tolik, že ho předjel kurýr přinášející milost pro odsouzeného. Co nebo kdo to způsobil, se neví. Fakt je ten, že vojáka, který nemá ve vraždění zábrany, potřebuje každá armáda i každý vládce.
Už jako dítě přežil malý František tolik pokusů kmotřičky zubaté získat jeho život, že mu to pak v dospělosti snad ani nepřišlo. Narodil se začátkem roku 1711 a moc chuti do života neměl. Možná pomohly koupele ve víně. Když mu bylo půl roku, spadl do ohniště, ve čtyřech se téměř zastřelil otcovou pistolí. Ani pád z běžícího koně, ledová řeka, ve které se topil, ba ani neštovice ho nepoložily.
Co s takovým klukem? Jenom do armády. V sedmnácti už je jako důstojník v Pálffyho pluku. Po třech letech vyhozen pro nekázeň. Oženil se, ale žena i jeho čtyři děti zemřely.
V sedmadvaceti je kapitánem ruské armády. Války s Turkem jsou v plném proudu. Je ve svém živlu. Povýšení na majora a poté onen incident se zmlácením velitele. Trest smrti, zpoždění kněze a milost.
Mladá císařovna Marie Terezie měla mnoho nepřátel. Major Trenck jí nabídl pomoc. Zlikviduje zbojnické tlupy, které sužovaly jihovýchodní část monarchie. Trvalo asi rok, ale slib splnil. Těla zbojníků hnila naražená na kůlech, vpletená do kola, ve skalních soutěskách nebo shořela společně se stodolami a chatrčemi, ve kterých se ukrývali. Začalo se mu říkat Pekelník. Nebo Ďábel.
Nabídnul císařovně vlastní pluk složený z tisícovky jemu podobných hrdlořezů. Který panovník by odolal. Za dva měsíce byla tisícičlenná armáda pandurů připravena k boji. Vraždili, loupili, plenili, ale erární kasu nic nestáli.
V Bavorsku, po dobytí zámku Diesenstein vybuchl sklad střelného prachu, ve kterém byl Trenck na obhlídce. Popáleného na většině částí těla a v bezvědomí ho odvezli k ošetření. Panduři zámek vyplenili a všechny zajaté, vojáky i civilisty na dvoře podřezali. Trenck přežil a byl povýšen do hodnosti plukovníka císařské armády Jejího Veličenstva.
Jenže rychlá sláva a bohatství s sebou nese množství závistivců a nepřátel. A baron Trenck jich měl požehnaně. Nejen na poli válečném.
Pro plenění a masakry vlastního obyvatelstva, protože Trenck už nerozlišoval, kdo je nepřítel, byl sesazen z velitelské pozice. V ní ho nahradil baron Menzel. A bylo zle. Jenže Menzel nebyl schopný udržet sbor pandurů na uzdě. Takže následovalo znovujmenování do funkce, zvláštní uznání od císařovny a rozšíření sboru na čtyři tisíce mužů.
Roku 1744 mu v bitvě u Kolína dělová koule přerazila nohu. Vypadalo to na amputaci a odchod do důchodu. A zase se z toho vylízal. Pouze nepatrně kulhal.
Strach a odpor vůči pandurům rostl, ale císařovna nad Trenckem držela ochrannou ruku. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se cosi utrhne. Byl obviněn, že zajal v bitvě s Prusy samotného krále Friedricha II., ale nechal se uplatit a pustil ho. Svědčilo proti němu dvacet tři důstojníků. Skončil v arestu ve Vídni v řetězech. Jenže se mu podařilo uprchnout. A zas byl na koni, obrazně i doslova. Zase nabízel císařovně své služby zcela gratis.
Obvinili ho z pokusu o spiknutí proti císařovně a hrabě Gossau mu nařídil domácí vězení. K smíchu! Baron Trenck vyrazil do divadla, kde byla přítomná i jeho ochránkyně Marie Terezie. Jenže tam byl i hrabě Gossau. Během prvního jednání se Trenck vřítil do hraběcí lóže, pár mu jich naložil, a když se ho chystal shodit dolů do hlediště, představení bylo přerušeno. Císařovna se svým doprovodem odešla. To byla urážka majestátu jako z partesu.
Předvedli ho k vojenskému soudu, kde mu to všechno sečetli. A číst museli hodně dlouho. Zrada, velezrada, plenění, vraždění vlastního obyvatelstva … Trenck si to nenechal líbit, skočil po předsedovi senátu a praštil s ním o zeď. Následovalo uvěznění v řetězech a 28. srpna 1747 byl vynesen rozsudek. Milost císařovny ho zachránila před popravčí četou. Dostal „pouze“ doživotí v brněnském Špilberku.
Bajky o kasematech, vlhkých kobkách, ve kterých přikován železem do kamene v šeru, zimě a vlhku dožíval slavný velitel pandurů svůj bídný život, jsou určeny návštěvníkům pevnosti.
Plukovník Trenck obýval světlou místnost nahoře u strážnice. K dispozici mu byl sluha dveře na procházky po pevnosti vždy otevřené. Pro obveselení přijímal dámy, pořádal večírky, na kterých hostil i bachaře. Naloupeného majetku měl na několik životů.
Možná paradoxně tento životní styl s nedostatkem pohybu a fyzické námahy způsobil, že tělo začalo chátrat. Když cítil, že teď už skutečně přichází konec, který dokázal tolikrát ve svém životě oddálit, nechal sepsat závěť. Ta obsahovala osmdesát dva paragrafů týkající se jeho majetku, včetně žádosti o uložení jeho těla v kapucínské hrobce a řádovém rouchu.
A to byl konec plukovníka Trencka, přezívaného Pekelník nebo Ďábel. Kromě vraždění a mučení ovládal sedm jazyků a hru na housle. Když zemřel bylo mu necelých třicet devět let.
Zdroje:
