Článek
Rok na vsi
je kniha příběhů z moravské vesnice, které měly zůstat přikryté závojem času, anonymní, jako by se nikdy nestaly.
Moravská vesnice je svébytný sociální útvar, kde se zná každý s každým po tři generace. Takže jsem jako dítě poslouchal řeči prarodičů, i takové které jsem slyšet neměl. Vnímal jsem narážky, nedokončené věty a oči obrácené vzhůru když přišla na toho nebo tu, lhostejno zda živou nebo mrtvou.
Časový úsek ze života vesničanů z konce rakousko-uherské monarchie přes první světovou válku a novou republiku, krátkou epizodu Protektorátu a následná desetiletí lidového a socialistického zřízení.
Jenže vesnice nerada vydává svá tajemství. Především o událostech, kterými není radno se chlubit. Sluší se, aby zlé skutky a jejich dozvuky nebyly vynášeny ven, mimo okruh farnosti nebo kraje. Protože co by si o nás ostatní pomysleli.
Tak všechny lumpárny, krádeže, alkoholismus, násilí, incestní vztahy a mordy zůstávají tam, kde se odehrály, uzavřené v jakémsi kadlubu, ponořené do bažin, čím hlouběji, tím lépe.
Je jaksi přirozené, že pokud se někdo občas ponoří do bahna minulosti a vytáhne cosi na světlo boží, musí se nutně umazat. To je trest za narušení klidu jen lehce bublající a zavánějící bažiny minulosti. Přijímám a jsem s tím smířený.
Ukázka z březnové povídky Hédlův kočár:
Stará Hédlová umřela jednoho deštivého rána v přístavku s hromadou uhlí a dřevěných polen, naházených jen tak, narychlo, do jakési bortící se pyramidy, která hrozila sesuvem pokaždé, když po ní přeběhla kočka. Dřevěné bedny s trochou slámy, kam chodily snášet slepice, byly dosud prázdné, protože ty se teprve probouzely z temného spánku plného záškubů na ohlazených hradlech, zacákaných jejich vlastními výkaly. Jedna z beden byla obrácená dnem vzhůru a odstrčená o necelý metr ze svého původního místa. Vedle ní ležela ochozená, zablácená galoše s nefunkčním, krátkým zipem na vnitřní straně. Visela na provaze, který už léta nikdo nepoužil, protože poslední tele, které s jeho pomocí vytáhli z krávy Jahody, dávno skončilo na jatkách jako starý, neužitečný kus masa.
V tomto stavu ji jako první uviděl její manžel, když šel později na suchý záchod, který byl pár kroků od přístavku. Ovšem tak brzy ráno, kdy dvůr pokrývala hustá, vlezlá mlha, je i těch pár kroků navíc zbytečným trápením, a tak většinou končil na okraji hnojiště s přesvědčením, že z pohledu hospodáře je to tak efektivnější. Na rozdíl od slepic, které vypouštěly obsah svých střívek kdekoliv je to napadlo, takže dvůr i vybetonovaná chodba byly plné nehospodárně vyplýtvaného hnojiva.
Jak bylo zvykem, pochovali ji v levné, smrkové rakvi natřené černou barvou s plechovým křížem, přilepeným na víku. Čtveřice mužů ve svátečních hasičských uniformách spouštěla rakev na provazech do příliš těsného hrobu, vykopaného v kamenité půdě vesnického hřbitova. Skřípot dřeva o kameny přehlušily tóny dechové hudby, několik hrdliček poplašeně opustilo korunu velké lípy a staré ženské si kapesníky s vyšívaným monogramem z dob jejich mládí otíraly slzy na vrásčitých tvářích.
Čerstvý vdovec jako první nabral na dřevěnou lopatku trochu hlíny a hodil ji do hrobu. Znělo to, jako když se po dřevěné podlaze rozsype hrách. Smuteční hosté ve svých lepších šatech, které si schovávali na nedělní mše nebo na vlastní pohřeb, se pomalým krokem posouvali ke hrobu a další hrudky hlíny nebo svazky květin dopadaly na víko rakve. Kaplan pronesl krátkou řeč korunovanou jako vždy upomínkou na prach, který jsme a ve který se obrátíme, poděkoval pohřebním hostům za to, že přišli doprovodit na poslední cestě jejich sousedku Albínu Hédlovou a následovaný dvěma ministranty opustil místo spočinutí svých farníků.
Lidé se trousili hřbitovní branou ven, na prostranství se staletými lípami, kde vytvářeli malé debatní kroužky. Smuteční nálada zůstala za branou, kapesníčky s vyšitými monogramy schované ve starodávných kabelkách s odřeným lakem a ohmatanou rukojetí. Někteří chlapi pokuřovali a kladli si řečnické otázky, co teď bude se Štefanem, kdo mu uvaří, vypere, poklidí, když za celý svůj dlouhý život neuvařil ani meltu a prádlo si pral naposledy jako frajtr na vojenském cvičení.
Kunc poznamenal, že dřív sebevrahy zahrabávali za hřbitovní zdí směrem k lesu, aby neposkvrnili posvěcenou půdu, ale nikdo se k tématu nevyjádřil, protože si všichni pamatovali, jak dostal od nebožky košem, a navíc od jejího taty po čuni, když za ní dolézal kdysi dávno v polovině minulého století. A obava ze znesvěcení hřbitova už stála jenom za ušklíbnutí, jelikož svátosti a církevní zvyky byly u starého, i když už nyní bývalého komunisty Kunce na předposledním stupni žebříčku hodnot. O tu poslední se dělila víra ve věčný život a vzkříšení.
