Článek
Proč se tomu místu říkalo odedávna Rosenthal, tedy Údolí růží, už asi nikdo nezjistí. Lesy jihozápadních Brd, kde se křižovaly obchodní cesty z vnitrozemí dál na západ k bavorské hranici. Kopec, na kterém kdysi dávno stála svatyně kdovíjakého pohanského božstva, později křesťanská kaple. U říčky Vlčavy je obec Bozžes už ryze slovanského názvu. Na pahorku u Pňovic šest slovanských mohyl s pozůstatky zemřelých. Koňská uzda, jantarový náhrdelník nějaké stříbrné spony.
Hluboké lesy, bažiny, osady o několika rozdrbaných chalupách. Později tržnice a dvůr patřící rodu Buziců, kterému v Brdech patřilo kde co. Jeden z nich, Oldřich, si ke svému jménu poprvé dal přídomek z Rožmitálu. Ten nechal na počátku 13. století vystavět hrad, později přestavěný na zámek.
Antiqua civitas neboli Staré město je nejstarší částí obce, kterou od Nového města odděluje rybník. Dnes ji tvoří řada domů podél silnice a další směrem k aleji Johanky z Rožmitálu.
Z původního kostela zůstala zachovalá zvonice a lomené portály. Kostel byl opevněný a obehnaný kamennou zdí.
V letech 1524-1527 byl místním farářem na krátkou dobu proslulý Václav Hájek z Libočan. Když odjížděl na svoji další církevní štaci na Karlštejn, nechal naložit na svůj vůz i věci patřící místní faře. Následné stížnosti ohledně krádeže odbyl mávnutím ruky, protože jako nově jmenovaný děkan na Karlštejně se ocitl v jiné společnosti, než byla ta kolem vesnického kostela kdesi v Brdech.
Ale ani tam si popularitu nezískal. Po sporech s purkrabím byl z Karlštejna vyhnán, údajně přivázaný pod břicho osla. Z dalšího místa v kapitule na Vyšehradě ho vyprovodili do roka a následovalo místo faráře v Tetíně. Dosáhnout nějaké slušné prebendy se Hájkovi podařilo až v roce 1544, kdy se stal děkanem kapituly ve Staré Boleslavi.
Po nějakou dobu zde působili i kněží víry podobojí. Nakonec zmíněný Václav Hájek z Libočan byl původně utrakvistickým knězem a teprve od roku 1521 knězem katolickým. Dalších několik kněží pocházelo z Polska, takže na současném stavu českého kněžstva je patrné, že se historie opakuje. Mnoho z nich byli na tehdejší dobu velkými vzdělanci, což na vesnických farách nebylo zdaleka samozřejmostí.
Roku 1748 se stal novým starorožmitálským farářem P. Antonín Platnýř. Ten usoudil, že kostel potřebuje nové varhany. Pustil se tedy nejprve do shánění peněz a poté začal hledat vhodného stavitele varhan. Jeho první aktivita, podle osobních záznamů, nedopadla dobře. Finanční příspěvky věřících byly téměř nulové a vůbec. Jakési novoty zaváděné novým panáčkem podle hesla „nové koště dobře mete“ nebývaly u vesnického lidu vítané. Narušovalo to přirozený a zaběhlý chod věcí, který každý znal a dokázal se v něm orientovat. Ale ani nepřízeň lidu a nedostatek financí pátera Platnýře od zakoupení nových varhan neodradila.
„Suma vybraná od dobrodinců dala celkem 168 zl. 26 kr., z panství 3 kopy. Poněvadž však pro tak velké dílo z této částky sotva potřebný materiál se zjednati mohl, proto prosil jsem osadníky z vesnic, aby kteří v penězích neplatí, aspoň nějakým obilím přispěli, kteří by to byli učinili, kdyby od kteréhosi úředníka, jehož jména šetřím, pod záminkou budoucího zapsání a z toho vzniklého důsledku nebyli bývali odraděni. Celé ostatní břemeno sám jsem nesl. Varhany tyto 16 rejstříkové stály 700 zlatých.“
Ze zápisu farské kroniky je tedy jasné, že postavení varhan hradil téměř komplet P. Antonín Platnýř „z vlastní kapsy“.
Po jeho smrti v roce 1781 se stal starorožmitálským farářem P. Kašpar Zachar. A roku 1788 byl ve svých třiadvaceti letech povolán na místo školního zástupce z Mníšku pod Brdy jistý Jakub Jan Šimon Ryba.
Narodil se 26. října roku 1765 jako druhorozený syn Jakuba Jana z Nepomuku a Rosalie, dcery učitele z Přeštic. Při biřmování obdržel další jméno Jan. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a právě jedna taková nevyzpytatelná cesta byla určena pro mladého učitele a hudebního skladatele.
Samozřejmě nemohl tušit, že v té samé vesnici o 27 let později dojde konce své cesty způsobem, který bude dle tehdejších mravů považován za odpudivý a zavrženíhodný natolik, že jeho tělo zahrabou bez církevních obřadů. Jenom jeho žena hodí do temné jámy smrkovou větvičku. Protože zakázané byly i květiny.
Ale teď je rok 1796. Po letech sporů a hádek s místním farářem P. Kašparem Zacharem, které jsou už minulostí, začal být Ryba konečně uznáván nejen jako pedagog, ale i jako hudební skladatel a varhaník. Jenže v dubnu zemřel manželům Rybovým už druhý syn. A nebyl poslední.
Také čtyři roky trvající válka s Francií nepřinesla nic dobrého. Teprve vítězství rakouských vojsk v bitvě u Würtzburgu a Schwarzfeldu 3. září 1796 znamenalo jakousi úlevu. Následovaly děkovné bohoslužby, hlahol zvonů se nesl českou zemí, hudebníci skládali oslavná díla, ukončení války bylo na dohled. Možná i tato atmosféra plná naděje oslovila rožmitálského pana učitele. Navíc začal advent, čas příprav na příchod Spasitele.
„Hej, mistře, vstaň bystře, vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš, v tento noční čas.“
Jestli opravdu existuje něco, co vystihuje podstatu českých Vánoc, pak jsou to tato slova. Není to nazdobený stromeček, dárky v krabici ovázané barevnou mašlí, není to kapr a bramborový salát, mísy cukroví, televizní pohádky a už vůbec ne Santa Klaus s červenou čepičkou a bílou bambulí. Je to Missa pastoralis bohemica, tedy Česká mše vánoční.
A tak stejně jako kolem jejího autora vzniká postupně množství mýtů, dohadů nebo jen nepřesností, je tomu i u této skladby v původním znění Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. accomodata in linguam bohemicam musikamque redacta.
Měla mít premiéru v noci ze soboty 24. na neděli 25. prosince roku 1796 ve starorožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže. Bylo tomu tak?
Nedochoval se Rybův rukopis, pouze obálka s letopočtem 1796. Stejně tak neexistuje záznam o prvním provedení díla. I když doba největších svárů s farářem Zacharem pominula, jsou velké pochybnosti o tom, že by umožnil svému sokovi, aby předvedl své dílo, jeho slovy „novotu“ právě o půlnoční mši svaté 24. prosince.
Nehledě k tomu, že ještě dlouhá léta nebyla „Rybovka“ v oblibě u církevní vrchnosti. Na klatovském opisu Rybovi mše z roku 1864, tedy 68 let od jejího vzniku, je zápis jistého církevního „znalce“: „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest nerozumnými lidmi po dlouhá léta považována za okrasu svátku Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kočkovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích.“
Zdá se tedy pravděpodobnější, že první uvedení skladby proběhlo jinde. Nabízí se kostel Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku, kde byl farářem Rybův přítel P. Filip Vaníček. Ten dokonce 26. července 1790 oddával Jakuba Jana Rybu s Annou Laglerovou. Z toho je patrné, že ani svatbu si nepřál učitel v místě svého působení a určitě nechtěl, aby oddávajícím byl místní farář P. Kašpar Zachar.
Pokud tomu tak bylo, nemohl ji Ryba ani odehrát, protože musel plnit svoje závazky varhaníka ve svém domovském, tedy starorožmitálském kostele i o půlnoční mši svaté toho roku 1796.
Dokonce si nemůžeme být ani na sto procent jistí, že původní partitury jsou ty, které jsou dnes k dispozici. Z toho množství skladeb, které Ryba napsal, se uvádí neuvěřitelné číslo kolem 1100 skladeb, ale dochovalo se jich jen málo. Většinu hned předával přátelům, muzikantům nebo farám a kopie si nepořizoval. Zřejmě se v takovém systému předávání ztratil i rukopis České mše vánoční a zůstaly jen desky. Navíc dílo vyšlo poprvé tiskem až roku 1930.
Stejně jako podobizna Jakuba Jana Ryby je jen představou kreslíře, který Rybu nikdy neviděl, jsou vymalovány kulisy a stafáž doplňující a oživující jeho dílo. Zasněžený kostelík, vyšlapané cestičky mezi hlubokými závějemi, kterými přichází na mši muži v beraních kožiších s beranicemi na hlavách. Ženy zachumlané do vlňáků, děcka nabalená s tvářemi rudými mrazem táhnou na sáňkách „rohačkách“ své mladší sourozence, tmavá obloha je posetá příznačným množstvím svítících hvězd.
Jenže roku 1796 ve středních Čechách nepřijel svatý Martin na bílém koni. Jak uvádí dobové záznamy: „Na Štědrý den vesměs pršelo a v noci se k té slotě i vítr přidal.“
Ale i přes všechny pochybnosti, navzdory odmítání církevních vrchností, tváří v tvář umírajícím dětem i své vlastní smrti, se kterou se setká za devatenáct let na kopci v lese Štěrbina, hraje se během období Vánoc jeho Česká mše vánoční opakovaně v provedení mnoha sborů nejen v zemích českých, ale i v zahraničí.
„Uděl nám všem spokojenost, vlej do našich srdcí svornost,
abychom se milovali, tím jen tebe vyznávali, Bože náš dobrotivý, Otče vždy milostivý!
Budem tebe vděčně chváliti, tebe, Pána, vždy velebiti. Budem chválit svého otce, z upřímného, ctného srdce písněmi, modlitbami, milováním tě vzýváním, Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha budem vždy velebiti, tě na věky chváliti. Budiž veleben, až na věky, amen, amen!“
Zdroje:
