Článek
S. K. Neumann, potomek šlechtického rodu, anarchista, opilec, příživník, komunista a národní umělec
Rok 1914
„Kniha lesů vod a strání“
Podobně jako díla jiných českých a moravských básníků, byla básnická sbírka tehdejšího anarchisty S. K. Neumanna v osnovách povinné školní četby. Přesto oněch šedesát dva básní přečetl málokdo. U starší generace se možná objeví vzpomínka na kníratého barda s kytarou, který zpíval píseň o setkání, píseň laskavou. A s písní lesů, vod a strání bloudil řekou Svitavou.
„Řeka Svitava, moravská krajina, les, louky a život“. Stovky pozdějších charakteristik a popisů básníka byly všechny jako přes kopírák. Neumann obdivoval přírodu, ve které nacházel harmonii, toužil po svobodě, po aktivním naplnění smyslu života.
Autor: František Gellner /cs.wikipedia.org/volné dílo
Jako u většiny obecných charakteristik velkých a národních postav to byly všechno lži.
V tom samém roce 1914 Neumann odjel do Vídně se svojí milenkou Boženkou Hodačovou, nevinnou dívkou, dcerou svobodné matky Kateřiny Pechové z Holešova. V pronajatém bytě jí básník celkem nepoeticky sdělil: „No jo, mám kapavku. K tomu jsem si přivezl z Prahy taky filcky a hrozně mě žerou. Musíš koupit rtuťovou mast na ně.“
Nevinnost a naivita Boženky mizela rychle jako tající sníh na palčivém slunci na březích řeky Svitavy. Navíc ji žralo svědomí, že básník, kterého považovala za božstvo, kvůli ní opustil svoji manželku i se dvěma dětmi. Však se to také probíralo v místním tisku.
Autor neznámý/en.wikipedia.org/volné dílo
Opuštěná manželka Kamila, se kterou se oženil v roce 1899, byla vydavatelkou ze zámožné rodiny. Sňatek anarchisty zcela jistě nebyl z vypočítavosti. Bohatá nakladatelka se secesní vilou na Olšanech byla pro anarchisty optimální partie.
Však také 5. listopadu 1904 oblíbený list Národní politika napsal: „Předák pražských anarchistů St. K. Neumann, stoupenec pařížských dekadentů v životě a práci, opustil tyto dny ženu a děti a odjel se svou milenkou B. Hodačovou do Vídně. K provádění podobných světáckých dobrodružství není třeba, aby byl člověk anarchistou.“
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Po příjezdu do Vídně čekalo Boženku kromě milencovy kapavky a filcek další nemilé překvapení. Byla to dobrá známá Neumanna a nejen jeho, ale všech anarchistických básníků a malířů od Paříže po Vídeň.
Byla to „malá krásná žena. Oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé, barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa se skvěle sřaděnými zuby“.
Jmenovala se Marie Majerová.
Anarchistický básník se dokázal ze všeho vykecat a z nectnosti, konkrétně zbabělosti, udělat cnost. Jako mladíček se postavil na stranu T. G. Masaryka ohledně Hilsneriády. Literární kritik Otakar Theer, příznivec druhé strany, vyzval Neumanna na souboj. No možná jen „na férovku“, tedy beze zbraní. Což začínající anarchista hrdě odmítl slovy: „Takovýmihle aristokratickými způsoby my proletáři nebojujeme.“
Autor: Anonymní /cs.wikipedia.org/volné dílo
Korunu celé trapné záležitosti nasadil další koryfej stalinistického Československa Zdeněk Nejedlý. Aby obhájil podporu poté už komunistického spisovatele, který podpořil Masaryka, zplodil následující úvahu. Masaryk byl podle Nejedlého ve skutečnosti zakuklený demokrat, ale své názory ještě nemohl veřejně projevit. A to vzhledem ke svému tchánovi americkému milionáři a sponzorům z řad evropských i amerických oligarchů.
Rok 1920
„A hrdý buď žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí“.
Na politické levici to od skončení Velké války vřelo. Vznikala jednotlivá seskupení, která měla zcela odlišné pohledy na další vývoj mladé republiky. Bylo nutné třísknout do stolu a udělat pořádek.
Bohémskému životu ve Vídni byl konec. Když Neumann s kumpány propil ve vinárnách a bordelech Boženčiny peníze, vrátili se na Moravu. Narodila se jim holčička Soňa a na básníkův pokyn jí Boženka zpívala na dobrou noc Marseillaisu. Nějaké peníze vytáhl nyní již marxista Neumann z prarodičů, něco vydělal psaním. Finanční situaci rodiny to nevylepšilo.
Nájezdy do hostinců, vináren a bordelů pokračovaly. Co neprochlastal, prohrál v kartách. „Můj druh přicházel často opilý a povrhl mi celou podlahu,“ napsala ve svých pamětech mnohem později Boženka. Když v opilosti rozmlátil vybavení bytu, pochopila, že povrhnutá podlaha je to nejmenší.
Neumann později vysvětloval a obhajoval svůj příživnický životní styl ve své úvaze Básník a politika: „Byl jsem komunistický anarchista a nedovedl jsem si vydělávat.“
Autor: Anonymní /cs.wikipedia.org/volné dílo
Před odjezdem na frontu v roce 1915 podlehl měšťáckému nátlaku Boženky a pojal ji za svoji choť. V roce 1922 od ní odešel a jeho partnerkou se stala o generaci mladší překladatelka Lída Špačková. Básníkovi bylo čtyřicet sedm let a síly docházely, stejně jako peníze.
V roce 1921 byl jedním ze zakladatelů Komunistické strany Československa. Do čela byl zvolen Bohumír Šmeral, rakouský poslanec, bývalý anarchista a přítel Jaroslava Haška.
Neumann pochopil, že doba anarchismu je u konce. Je konec potulování, volné lásce, přiživování se na buržoustech a možná i té kapavce a filckám. Vládu přebíral marxismus, později obohacený leninismem. A to byl řád, disciplína, pohřební píseň individualismu. Veškeré síly bylo třeba nabídnout a podřídit straně.
Pokud toho byl Neumann schopen, psal o lásce, o svobodě, o sociální spravedlnosti a novém spravedlivém řádu, ve kterém nebude ponížených ani otroků. Stal se redaktorem levicových časopisů, ve kterých psal proletářskou poezii nebo marxisticko-leninské úvahy o kultuře. Přestože byl v roce 1929 po podepsání Manifestu sedmi ze strany vyloučen, v roce 1938 se pokorně po důsledné sebekritice do KSČ vrátil.
Během Protektorátu se anarchista a komunista stáhl na venkov, do Železných hor. V roce 1945 dostal od soudruhů k obývání luxusní vilu Hercovka v Libni a navrch titul národního umělce. Poslední dva roky života byl převážen jako pojízdná mumie na různá zasedání, sjezdy a besedy, na kterých si zúčastnění mohli prohlédnout a pozdravit „největšího českého básníka.“
Zemřel necelý rok před komunistickým pučem ve věku sedmdesáti dvou let.
Autor: Lukáš Malý/ cs.wikipedia.org/volné dílo
Poté, co zemřel Gottwald a jeho špatně nabalzamované tělo bylo uloženo na Vítkově, byla urna s popelem S. K. Neumanna rodině odebrána a uložena mezi jiné urny velkých soudruhů. Zahnívající mrtvola bděla nad popelem svých někdejších věrných. Popel jiných jedenácti oddaných soudruhů skončil 3. prosince 1952 rozsypaný někde za Prahou směrem na Mělník. Ale to už soudruhu Neumannovi mohlo být jedno.
Teprve v roce 1998 mohly vyjít paměti Boženy Neumannové „Byla jsem ženou slavného muže“. Pravda o národním umělci nesměla být zveřejněna, protože podle soudruha akademika Zdeňka Nejedlého „památka na něj musí zůstat čistá“.
Zdroje:
