Článek
Dva muži téhož jména, na které pomalu usedá prach zapomnění. Oba dva zemřeli vlastní rukou. A ruce obou vedli bolševici. Ne sovětští ale ti naši. Ti z nás. Máme vzácnou schopnost zapomínat. Selektivní paměť. Odhlasujeme zločinnost a zavrženíhodnost komunistického systému, abychom vzápětí jeho členy, kteří se ve správný čas zbavili rudých legitimací, jmenovali do nejvyšších státních funkcí.
První se jmenoval Otakar Švec. Autor největšího Stalinova sousoší na světě. Když měla být „fronta na maso“ slavnostně odhalena, jeho mrtvé tělo už bylo v pokročilém rozkladu.
Ten druhý byl Josef Švec. Plukovník, legionář.
„Neomlouvejte své jednání tím, že už přiznáním naší svobody jsme u cíle našeho poslání, že svoboda nám přiznaná dává nám právo složiti ruce v klín a klidně tráviti její plody. Svobody zaslouží a bude svoboden ne ten, kdo jí dobyl, nýbrž kdo dovede si ji uhájiti“.
V roce 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska šířit sokolské ideje. Na severním Kavkazu působil jako učitel tělocviku. Podivná záliba v misiích do východních zemí. Ruská společnost, převážně venkov na úrovni pozdního středověku, měla jistě potřeby důležitější a prospěšnější než myšlenky sokolské. Ale misionáři bývají lidé specifického ražení.
Vypuknutí Velké války ho zastihlo v Gelendžiku na pobřeží Černého moře. Přestože se měl hlásit jako odvedenec k 81. pěšímu pluku v Jihlavě, zůstal v Rusku a vstoupil do České družiny v Kyjevě. Byla to jednotka dobrovolníků z řad Čechů tam žijících. Češi na Rusi byli rakouskými poddanými, a proto jim po zahájení války hrozila internace a deportace na Sibiř. Důvodem tedy byl mimo jiné i projev loajality ruskému carovi právě proto, aby se případné deportaci vyhnuli.
Jako více legionářů přestoupil z katolické víry k pravoslaví a přijal druhé jméno Georgij. Jistě to nebylo z náboženského přesvědčení, popřípadě po létech studia pravoslavných textů, ale především z politických důvodů. Jakási idea slovanské sounáležitosti od dob národního obrození, která se mnohem později ukáže jako fatální omyl.
Po bitvě u Zborova, kde už bojoval jako legionář, byl povýšený na poručíka. Následovaly další bitvy včetně dobití Samary. Tady už nešlo o slovanskou vzájemnost, ale o boj s ruskými bolševiky.
V polovině roku 1918 českoslovenští legionáři věřili, že pomůžou zbavit Rusko bolševiků. Měli pod kontrolou sibiřskou magistrálu a spolu s ruskými protibolševickými jednotkami táhli na Simbirsk a Kazaň. Také Spojenci jim slibovali vojenskou podporu. Chtěli vytvořit novou protiněmeckou a protisovětskou frontu na Volze.
Kazaň byla dobyta 6. srpna 1918. Bolševici tím přišli o ruský zlatý poklad v hodnotě přes 650 milionů rublů, který měli ve městě uložen. Ruská národní armáda obstarala převoz pokladu do Samary.
Proti neustálým útokům bolševiků bránily město hlavně československé legie. Podpora místních byla minimální. Ukazovalo se, že Rusů ochotných bojovat proti rudým je málo. Zatímco českoslovenští vojáci ve vysilujících bojích drželi linii, obyvatelé Kazaně se na ně chodili dívat dalekohledy z věží města. A jednotky Spojenců na Dálném východě se omezily pouze na materiální podporu.
Pod tvrdými údery Rudé armády se začala povolžská fronta hroutit. Ústup na východ byl pro československé vojáky deprimující. Rozčarování z politického vývoje v Rusku vedlo k nechuti dále nasazovat životy na frontě.
Plukovník Josef Švec byl v té době velitelem 1. československé střelecké divize. Ve vojsku rychle mizela disciplína a unavení vojáci již nebyli ochotni poslouchat rozkazy velitelů. Toužili po rychlém návratu do vlasti. Ke spořádanému ústupu bylo však třeba zastavit přední oddíly bolševiků.
Ač měly jejich vlaky slíbený volný průjezd, bolševici se jim v průjezdu snažili všemožně bránit. V přístavním městě Kazani byli nuceni pod přesilou rudých ustoupit. A tady se začíná odvíjet tragédie plukovníka Švece.
V nádražní stanici Aksakovo, vojsko vysílené neustálým nasazením v bojích a ovlivněné agitací z vlastních řad, vypoví poslušnost.
Hlavním bolševickým agitátorem, který vystupuje hlasitě proti rozkazům, a naopak láká vojáky ke zběhnutí do Rudé armády, byl Jan Vodička. Pražák, syn dělníka, vyučený řezník. Po návratu do Československa se Vodička stává funkcionářem komunistické strany na okresní, krajské i celostátní úrovni a poslancem do Národního shromáždění za komunisty. Na vyučeného řezníka slušná kariéra.
Poté, co vojáci zmasírovaní bolševickými agitátory vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk – Bugulma, spáchal plukovník Švec sebevraždu.
K osudnému výstřelu došlo ve stanici Aksakovo-Belebej ve tři hodiny ráno. 25. října 1918, tři dny před vyhlášením nové Československé republiky.
Ve štábním vagonu, kde se zastřelil, zanechal plukovník Švec dopis na rozloučenou:
„Nemohu přežíti hanby, stihnuvší naše vojsko vinou několika nezřízených fanatiků-demagogů, kteří ubili v sobě i v nás všech ubíjejí to nejcennější - čest!“
Zdroje:
