Článek
Ferdinand I. Dobrotivý, jako český král Ferdinand Pátý toho jména, nositel asi třiceti titulů a přesto nazývaný „der gute Nandl ist ein Trottel“.
Korunovace Ferdinanda na českého krále nezačala úplně nejlépe. Všechno bylo naplánované do nejmenších detailů, včetně náhradních plánů. Jenže smrt se naplánovat nedá. Zemřel Ferdinand Chotek, olomoucký arcibiskup, který měl sloužit korunovační mši. Představitel české zemské vlády, bratr zemřelého arcibiskupa, byl ze smutečních důvodů z korunovace také vyřazen. Zastoupit ho musel „náhradník“ hrabě Kolowrat. Navíc se v Praze objevila cholera.
Všechny pražské zvony se rozezvučely ráno 7. září 1836. Budoucí král prošel množstvím lidu z Pražského hradu do katedrály svatého Víta. Ve Svatováclavské kapli vyměnil svoji vojenskou uniformu za korunovační roucho. U oltáře, na kterém byly položeny korunovační insignie, potvrdili církevní hodnostáři, že Habsburk je hoden české koruny. Korunovační mši odsloužil další „náhradník“ arcibiskup pražský Ondřej Alois Ankvicz, zaznělo sborové „Alleluja“ a oficiální část korunovace posledního českého krále skončila.
Celé to trvalo čtyři hodiny, což pro churavějícího a slaboučkého krále nebyla žádná legrace. Přečíst přísahu, vyslechnout přísahy, nechat se pomazat posvátným olejem, opásat svatováclavským mečem, přijmout královský prsten, a nakonec insignie nejsvětější. Žezlo do pravé ruky, říšské jablko do levé a na hlavu svatováclavskou korunu. Tady se objevil problém, protože nový král, byť drobné a vyzáblé postavy měl hlavu velkou, hydrocefalickou. Koruna mu byla malá, nedržela a při množství úklon hrozilo, že spadne.
Příčinou králových zdravotních potíží byli jeho předkové. Respektive jejich příbuzenské sňatky. Ferdinandovi rodiče byli bratranec a sestřenice, jejich rodiče dokonce vlastní sourozenci. Dědeček Ferdinanda z otcovy strany, Leopold II. byl bratrem Ferdinandovy babičky ze strany matčiny, Marie Karolíny. Aby toho nebylo málo, dědeček z matčiny strany byl bratrem jeho babičky z otcovy strany. Trochu jako z Cimrmana, a tak není divu, že po takových spojeních se rodily děti s genetickými vadami
U Ferdinanda byly vady patrné brzy po narození. Jeho tělo bylo v poměru k hlavě malé s krátkými končetinami. Hlava naopak velká, obličej pokřivený a ústa pořád pootevřená. K tomu křivice a zadrhávání v řeči s častým slintáním.
Protože byl habsburský trůn dědičný, nerozhodovaly schopnosti příslušného adepta ale dynastická posloupnost. Prvorozený syn, ať byl jaký byl, se stával nástupcem. Pouze v případě, že král neměl syna mohla být dědicem i žena.
Bylo to poprvé a naposledy v podání Marie Terezie. Kromě této výjimky to byli vždy muži. Prvorozenství bylo na prvním místě, takže výběr toho nejschopnějšího ze synů nebyl možný. Dnes sice máme přímou volbu hlavy státu, ale ani ta nezaručuje výběr nejvhodnějšího kandidáta. Demokracie samozřejmě není monarchie, ale s výběrem jsme na tom podobně.
Ferdinand se tedy stal českým králem, i když více méně formálně. Vládli jiní a on podepisoval co se mu předložilo. Přezdívku Dobrotivý mu přisoudila veřejnost pro jeho vstřícnost a soucit s lidem. Na procházkách rozdával, co měl u sebe a když mu lid prokazoval pocty a volal „vivat“, byl blahem bez sebe.
Jestli byl oblíbencem a miláčkem lidu, jak pro svůj hendikep a vlídné způsoby, tak ve vznešených kruzích to bylo přesně naopak.
V září roku 1826 svým zjevem na korunovační slavnosti v Petrohradě vyděsil carskou rodinu, která si oddychla až po ujištění, že nepřijel na námluvy, ale jen jako reprezentant vídeňského dvora. Báťuška car by sice rád spojil sňatkem Ruskou a Rakouskou říši, ale jeho sestra velkokněžna Anna si musela hodně hlasitě odfrknout, když byla možnost nápadnictví tehdy osmnáctiletého Ferdinanda, zamítnuta samotným Metternichem.
Nicméně jednoho dne přišla na přetřes otázka výběru nevěsty pro Ferdáska, jak byl lidem něžně přezdíván. Jenže která z nejurozenějších bude ochotna, a navíc i schopna pojmout takového muže za manžela? Navíc když lékařský posudek doktora Stiffta nebyl tím nejlepším doporučením: „Pokud není korunní princ přímo impotentní, je utvářen tak, že by pro něj manželství mohlo být smrtelné.“
Nakonec Metternich kecal a dohazovač v jedné osobě vybral nevěstu, o které byl přesvědčen, že funkci Ferdáskovy manželky zvládne. Jmenovala se Marie Anna Savojská, dcera krále piemontského a sardinského. Sama nebyla žádnou vyhledávanou krasavicí, špičaté zuby jí vyčnívaly z našpulených rtů jako dravé pirani a kostnatá brada dodávala obličeji panovačný výraz. Ale opak byl pravdou. Princezna byla tichá, zbožná dívka s klášterní výchovou. Pro českého krále jako stvořená.
Když se poprvé snoubenci spatřili, přítomný doprovod uvedl, že se roztřásla po celém těle jako osika. Její budoucí tchán se zmohl jen na „ať mi Bůh odpustí!“
Nicméně jako česká královna se o svého muže starala vzorně, přestože věkem přibývalo epileptických záchvatů a po několika po sobě jdoucích záchvatů padoucnice mu kněz udělil i poslední pomazání. Postupně přišel o všechny zuby a jeho rachitické tělo se ještě více smrsklo.
Pokud byl přítomen zasedání státní rady, jen mlčky seděl s pootevřenou pusou a k ničemu se nevyjadřoval. Nechápal, nerozuměl, žil ve svém světě.
Tak „vládl“ až do onoho osudného roku 1848, kdy byl nucen abdikovat. Další čtvrtstoletí žil jako podivná pražská figurka, chráněná, hájená, někdy vysmívaná, ale většinovým lidem milovaná.
Žádný Habsburk na českém trůně nebyl tak oblíben jako Ferdinand I., řečený Ferdásek.
Zdroje:
