Sochy v kostele duchů v Lukové u Manětína připomínají modlící se věřící a vytváří děsivou atmosféru

Málokterý vesnický kostel v Česku vzbuzuje tak velký ohlas jako ten v Lukové na Plzeňsku. Nevšední umělecká instalace vyvolává mrazení v zádech. Říká se mu kostel duchů a mluví se o něm jako o nejstrašidelnějším kostele v České republice

Po roce 1989 si mnozí věřící, a nejen ti, mysleli, že ve svobodné době, kdy nebude náboženství potlačováno a věřící budou moci svobodně vyznávat svoji víru, budou kostely a modlitebny nacpané k prasknutí. Prvních několik let to tak vypadalo. Poté přišlo vystřízlivění a objevil se problém přesně opačný. Kostely zely prázdnotou. V restitucích vrácené fary a klášterní komplexy neměly obyvatele, měly nedostatek řeholníků i kněží, což se řešilo jejich vysláním ze zahraničí.

Přesto dnes existuje kostel, kde je vždy několik věřících. Ve dne i v noci, ve všední dny i ve svátky jeho lavice nejsou prázdné. Není to kostel ve velkém městě, ale ve vesnici Luková u Manětína v západních Čechách. Samotná obec měla v roce 2021 devět domů a sedm obyvatel. A ve starém kostele svatého Jiří postaveném v roce 1352 se modlí třicet dva věřících.

Sedí nebo stojí mlčky, bez hnutí. Třicet dva postav zahalených v bílých pláštích, s hlavami skloněnými, jako při modlitbě. Když zavane vzduch, jejich pláště se lehce zachvějí a člověk má pocit, že věřící se nepatrně pohnuli. Že se duchové dávných obyvatel vrátili, aby dohlíželi na svůj kostel, když to ti živí z masa a kostí nedokáží.

Cesta do vesnice se vine mezi poli a za lesem se rozevře pohled na otevřenou krajinu. Kostel svatého Jiří tam stojí osamělý, s oprýskanými zdmi, prázdnou zvonicí bez zvonu a hřbitovem porostlým trávou.

Ten kostel připadal lidem už od počátku jako prokletý. Různých lapků, lupičů a vrahounů, kteří si kostel vybrali za místo obohacení nebo vandalismu, by se kronikář nedopočítal. Opakovaně byl kostel vyrabován, husité a další cháska ve jménu božím a pravdy vítězící ukradli a zničili úplně všechno. Když se místní zmohli na rekonstrukci, přišel požár a shořely i varhany. Zvon byl zabaven, okna vytlučená, zůstalo několik dřevěných lavic.

V roce 1800 a 1858 byl kostel znovu opraven a přestavěn. Vnitřek tvořily tři oltáře. Hlavní s obrazem sv. Jiří a se dvěma pozlacenými sochami v životní velikosti, představujícími sv. Petra a sv. Pavla. Nechyběla ani stará renesanční křtitelnice, tesaná z pískovce. Zvony byly v roce 1918 odvezeny a roztaveny k válečným účelům. Kostel začal chátrat, ale stále byl navštěvován věřícími, většinou německé národnosti.

Když kromě lavic nezůstalo nic, mše svaté se sloužily na ohoblovaném prkně postaveném na dvou špalcích, z kostela byly také vypravovány pohřby. Druhá světová válka a odsun původního německého obyvatelstva znamenaly pro kostel definitivní konec. Komunisté se s opiem lidu vypořádali podle sovětského vzoru, jenže v Lukové už v kostele nebylo co brát. Navíc byl v takovém stavu, že se nehodil ani jako skladiště, takže ho soudruzi nechali vlastnímu chátrání.

Ale lidé do něj dál chodili na mše svaté nebo pohřby starousedlíků, kteří po divokém odsunu zůstali. Ještě v roce 1968 se v něm konaly pohřby. Jenže když právě během smutečního obřadu spadl kus stropu přímo mezi rakev s nebožtíkem a pozůstalé, vnímali to místní jako prst Boží. Pohřeb dokončili venku a zruinovaný kostel uzavřeli. Později následovaly zoufalé pokusy o udržení stěn, aby se celá stavba úplně nezřítila. Opravila se sakristie a provizorně i střecha.

V holých zdech a vymlácených oknech se proháněl vítr a vrány posedávaly na střeše „prokletého“ kostela. Lidé se objektu začali vyhýbat, říkali, že uvnitř viděli světla, slyšeli hlasy a pláč, o nedělích a svátcích církevní zpěv. To se prý duchové mrtvých a vyhnaných scházeli na svých zádušních mších.

V roce 2012 se student na Fakultě designu a umění v Plzni Jakub Hadrava rozhodl využít opuštěný a chátrající kostel jako místo pro svou bakalářskou práci. Požádal své spolužáky a kamarády o spolupráci při vytváření soch. Sedící nebo stojící obalil igelitem, přes něj navrstvil různá prostěradla, krajky a nařasená plátěná roucha, která poté zalil sádrou. Po zatuhnutí kamarády ze sádrových krunýřů vysvobodil a odlitky v životní velikosti posadil nebo postavil do interiéru prázdného kostela. Postavy dostaly název „Věřící“.

Sochy stojí nebo sedí mlčky se sklopenými hlavami, a přestože jsou ze sádry působí jako by se hýbaly a jejich oděv na nich lehce vlaje. Do některých soch byl přimíchán fosfor, takže při přímém dopadu slunečních paprsků skrz okna některé postavy světélkují. Celé to připomíná návrat duchů sudetských Němců, kteří v Lukové žili před vyhnáním. Schází se do kostela svých předků pomodlit a mlčky zavzpomínat. A možná se účastní i imaginární, prostým okem neviditelné mše svaté.

Návštěvníci kostela často přisednou k mlčenlivým postavám a mlčí s nimi. Kostelní lavice se tak stává místem setkání reálného i imaginárního, pozemského a mimozemského.

Kostel, který byl mnoho desetiletí mrtvým místem, ožil. Došlo ke skutečnému „vzkříšení z mrtvých“. Podle několika místních obyvatel se sochy v noci hýbou. Jsou slyšet kroky, šustění látek, tiché šeptání a tlumený zpěv. Imaginární věčná mše svatá probíhá v ohraničeném prostoru starého kostela mimo náš čas a naše vnímání. Přítomnost bývalých farníků je zde patrná na každém kroku.