Článek
Byl uznávaným biologem, průkopníkem umělého oplodňování a vědcem, jehož práci podporovaly významné evropské instituce. Sovětský stát mu poskytl prostředky na jeden z nejpodivnějších experimentů 20. století. Vytvoření křížence člověka a lidoopa. O několik let později ho tentýž stát nechal zatknout jako nepřítele. Příběh Ilji Ivanoviče Ivanova ukazuje nejen nebezpečné hranice vědeckých ambicí, ale také krutý paradox sovětského systému.
Když se 1. srpna 1870 v ruském městečku Ščigry v Kurské gubernii narodil Ilja Ivanovič Ivanov, nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane protagonistou jednoho z nejkontroverznějších biologických experimentů moderní historie.
Pocházel z poměrně skromných poměrů. Jeho otec pracoval jako úředník okresní pokladny, matka pocházela ze zemědělské rodiny. Ivanov tedy nevyrůstal v prostředí nejvyšší aristokracie, ale získal vzdělání, které mu otevřelo cestu k vědecké kariéře.
Po absolvování gymnázia roku 1890 studoval přírodní vědy na univerzitách v Moskvě a Charkově. Později se vzdělával také v zahraničí. Významným mezníkem byl pobyt v pařížském Pasteurově ústavu v letech 1897–1898. Právě zde se seznámil s moderními laboratorními metodami, které zásadně ovlivnily jeho další práci.
Po návratu do Ruska působil v petrohradském Institutu experimentální medicíny. Pracoval v prostředí předních vědců své doby, včetně laboratoře slavného fyziologa Ivana Pavlova.
Ilja Ivanovič Ivanov (1927)
Ivanov se specializoval na reprodukční biologii, zejména na umělé oplodňování hospodářských zvířat. V době, kdy se tato metoda teprve rozvíjela, dokázal její význam posunout z laboratorních pokusů do praktického zemědělství. Získal mezinárodní uznání a stal se jedním z průkopníků moderní reprodukční fyziologie.
Ivanov nebyl nevzdělaný fantasta ani izolovaný šarlatán. Byl respektovaným odborníkem, jehož experimentální metody měly skutečný vědecký a hospodářský význam. O to tragikomičtější je jeho další profesní i osobní příběh.
Ivanovovy výzkumy se postupně rozšířily od umělého oplodňování domácích zvířat k mezidruhovému křížení. Experimentoval s příbuznými druhy savců a zajímal se o otázku, jak daleko lze při reprodukci překročit biologické hranice.
Z dnešního pohledu je snadné považovat jeho pozdější záměr za absurdní. Na počátku 20. století však byla situace odlišná. Darwinova evoluční teorie již zásadně změnila vědecké chápání původu člověka. Vztah mezi člověkem a ostatními primáty představoval mimořádně citlivou otázku nejen biologickou, ale také filozofickou a náboženskou.
Novinová karikatura Charlese Darwina jako křížence člověka a opice
Ivanov začal veřejně uvažovat o možnosti křížení člověka s lidoopem již kolem roku 1910, tedy ještě za carského režimu. Bolševická revoluce roku 1917 a komunistická věda tedy nebyly zadavatelem ani původcem takové myšlenky. Komunistický politický systém jí ovšem později pomohl realizovat.
Po revoluci se v Sovětském svazu rozšířilo přesvědčení, že vědecký pokrok dokáže zásadně přetvořit společnost. Bolševické vedení nechtělo pouze změnit vlastnictví továren nebo uspořádání státu. Někteří jeho představitelé věřili, že je možné změnit také samotného člověka.
Komunisté v Sovětském svazu nebyli jediní, kteří chtěli vytvořit nového člověka. Totéž chtělo i nacistické Německo. Jen s tím rozdílem, že Hitlerovi vědci nechtěli k tomuto účelu oplodňovat opice.
Ideálem se stal takzvaný nový socialistický člověk, zbavený vlastností spojovaných se starou společností. V tomto intelektuálním prostředí získal Ivanovův projekt zvláštní přitažlivost.
Úspěšné vytvoření křížence člověka a lidoopa mohlo být vykládáno jako dramatické potvrzení evoluční příbuznosti člověka s ostatními živočichy. V protináboženské atmosféře mladého sovětského státu by takový výsledek mohl získat značný propagandistický význam.
Mnohem později, když se na veřejnost dostaly zprávy o vědeckých experimentech profesora Ivanova, začaly se ve světovém tisku objevovat senzační články o tom, že Stalin osobně nařídil Ivanovovi vytvořit armádu poslušných supervojáků nebo mimořádně výkonných dělníků. Ale o takovém Stalinově příkazu neexistuje žádný věrohodný důkaz
Ale Sovětská podpora Ivanovova projektu je dobře zdokumentovanou skutečností. Ve druhé polovině 20. let získal Ivanov prostředky na výpravu do francouzských koloniálních držav v západní Africe. Jeho cílem byla Francouzská Guinea, dnešní Guinea, kde mohl pracovat se šimpanzi v zařízení Pasteurova ústavu v Kindii.
Francouzští vědci mu poskytli přístup k výzkumnému zázemí. Projekt tedy nebyl pouze tajnou sovětskou operací. Na jeho uskutečnění se prakticky podílely také uznávané západoevropské vědecké instituce.
Během první poloviny roku 1927 Ivanov uměle oplodnil tři samice šimpanzů lidským spermatem. Dochovaly se podrobnosti z jeho laboratorních záznamů, včetně údajů o postupu inseminace a kontrole biologického materiálu.
Výsledek byl negativní. Ani u jedné ze tří samic nebylo prokázáno těhotenství vedoucí ke vzniku hybridního potomka. Když to nešlo tímto směrem, rozhodl se Ivanov pro opačnou cestu. Místo inseminace šimpanzů lidským spermatem chtěl naopak spermatem lidoopa inseminovat ženy. Tato myšlenka ovšem nebyla realizována.
Po návratu z Afriky se Ivanov pokusil ve výzkumu pokračovat. V Suchumi na pobřeží Černého moře vznikala sovětská primatologická stanice. Právě tam chtěl biolog uskutečnit další fázi experimentů. Co se nepodařilo v Africe u domorodých žen, zkusil Ivanov praktikovat v Sovětském svazu.
Ženy „dobrovolnice“ měly být uměle oplodněny spermatem lidoopa a s napětím očekávat, jaký potom se narodí. V zařízení se nacházel dospělý samec orangutana jménem Tarzan, se kterým Ivanov počítal.
Podle dochovaných dokumentů projevila nejméně jedna žena ochotu se experimentu zúčastnit. K uskutečnění plánu však nedošlo. Orangutan Tarzan v červnu 1929 uhynul a Ivanovův projekt se dostával do stále větších organizačních a politických problémů.
Vědec, který ještě nedávno získával státní podporu na mimořádně neobvyklý výzkum, začal ztrácet půdu pod nohama. Jeho ambiciózní projekt neměl výsledky, nový sovětský člověk se rodil jinými způsoby než oplodněním šimpanzic a neúspěch nebo selhání se ve Stalinově éře neodpouštěl. Bylo jasné, že vědce Ivanova nečeká nic dobrého.
Na přelomu 20. a 30. let se sovětské prostředí dramaticky měnilo. Stalin upevňoval svou moc, probíhala násilná kolektivizace zemědělství a režim hledal viníky hospodářských neúspěchů. Mezi oběti represí se dostávali také odborníci, kteří ještě nedávno sloužili státním institucím. A v této chvíli se Ivanovův příběh mění ve výmluvné svědectví o sovětském systému.
Jeho dlouholetá vědecká reputace, zahraniční kontakty ani zásluhy o zemědělský výzkum ho nedokázaly ochránit. Proti Ivanovovi vystoupil mimo jiné jeho vědecký protivník Orest Nejman. Obvinil jej ze sabotáže v souvislosti s údajně vadnými přístroji používanými při umělém oplodňování hospodářských zvířat.
Dne 13. prosince 1930 byl Ivanov zatčen sovětskou tajnou policií. Obvinění se týkalo údajného vytvoření kontrarevoluční organizace mezi zemědělskými odborníky a vědec byl odsouzen k pětiletému vyhnanství v Kazachstánu. Vzhledem k jiným, drakonickým trestům za sabotáže se z toho Ivanov dostal ještě snadno.
Typicky bolševickým detailem je, že jeho hlavní žalobce následně převzal Ivanovovo vedoucí postavení v laboratoři. Nešlo o nic výjimečného. V atmosféře politického strachu mohlo obvinění z ideologické nespolehlivosti stát dotyčného život a někomu jinému posloužit jako prostředek profesního boje.
To je paradox každého totalitního režimu. Ten na jedné straně oslavoval vědu jako nástroj budování budoucnosti, ale na druhé straně dokázal své vlastní vědce zničit na základě politických obvinění.
Ivanov byl poslán do Alma-Aty, dnešního Almaty, kde nebyl uvězněn v žádném pracovním lágru. Jeho trestem bylo nucené vyhnanství, spojené s represivním aparátem sovětského státu.
V Kazachstánu nadále působil v odborném prostředí a mohl se věnovat pedagogické a vědecké práci. Jeho postavení však již nebylo srovnatelné s někdejší kariérou mezinárodně uznávaného odborníka. V únoru 1932 byl z vyhnanství předčasně propuštěn.
Svobody si moc neužil. Dne 20. března 1932 zemřel v Alma-Atě ve věku 61 let.
Ivanovův život tak zůstává příběhem selhání: vědy, která podcenila etické hranice experimentování, a politické moci, která zničila nezávislost vědecké práce. Kříženec člověka a lidoopa nikdy prokazatelně nevznikl.
*****
Sovětská encyklopedie profesora Ivanova připomíná jako významného průkopníka umělého oplodňování, zatímco jeho osudech politicky pronásledovaného vědce taktně mlčí.
Zdroje:
