Článek
Tělo Frédérica Chopina je pochováno na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Jeho srdce v kostele sv. Kříže ve Varšavě
Když Frédéric Chopin ležel v říjnu roku 1849 ve svém pařížském bytě na Place Vendôme, byl už jen stínem muže, který kdysi okouzloval evropské salony. Jeho tělo se rozpadalo zevnitř, dech se mu trhal o plíce jako papír o hranu nože a každé zakašlání znělo jako předzvěst konce. V místnosti bylo ticho tak těžké, že se zdálo téměř hmotné, a přerušoval ho jen přerývaný dech umírajícího génia. U jeho lůžka seděla jeho sestra Ludwika Jędrzejewicz a držela ho za ruku, jako by ho tím mohla udržet na tomto světě ještě o pár okamžiků déle.
Mikołaj Chopin podle Mieroszewského 1829
Chopin se však neobával smrti samotné. Bál se něčeho mnohem konkrétnějšího, téměř hmatatelného, že bude pohřben zaživa. Tato hrůza ho pronásledovala celý život, vracela se v nočních můrách a zakořenila v jeho mysli tak hluboko, že se jí nedokázal zbavit ani v posledních chvílích. A tak vyslovil přání, které dodnes zní stejně šíleně jako zoufale. Chtěl, aby mu po smrti vyjmuli srdce. Aby existoval důkaz. Aby nebylo pochyb. Aby země nikdy nemohla sevřít živého člověka v jeho rakvi.
Když následujícího dne 17. října 1849 Chopin naposledy vydechl, byl u toho i lékař Jean Cruveilhier, kterého si skladatel sám vyžádal. Ten pak splnil jeho poslední přání s chladnou přesností vědy. Provedl pitvu a vyňal srdce, které ještě nedávno bilo v rytmu mazurek a nokturn. Orgán ponořil do alkoholu, pravděpodobně koňaku, a uzavřel do křišťálové nádoby, která se měla stát jedním z nejpodivnějších relikviářů evropských dějin. Chopinovo tělo bylo mezitím uloženo na hřbitově Père Lachaise mezi tisíce jiných, ale jeho srdce se vydalo vlastní cestou.
Matka Frédérica Chopina
Ta cesta začala nenápadně, téměř potají, když se Ludwika na začátku roku 1850 rozhodla splnit bratrovo přání a dopravit jeho srdce do Varšavy. V té době to nebyl jen rodinný úkol, ale čin na hranici šílenství a odvahy. Polsko neexistovalo jako samostatný stát, Varšava byla pod kontrolou carského Ruska a Chopin byl považován za symbol polského vlastenectví, který se znelíbil režimu. Převážet jeho srdce přes hranice znamenalo riskovat nejen jeho ztrátu, ale i vlastní svobodu.
Ludwika však neváhala. Schránu se srdcem ukryla pod šaty, přitiskla ji k tělu a vydala se na cestu, při níž každé zastavení mohlo znamenat konec. Když ji na hranicích zastavili ruští vojáci, napětí se dalo krájet. Stačil jediný dotek, jediná důkladnější kontrola a vše by bylo ztraceno. Jenže osud, nebo snad odvaha, zasáhl. Pozornost vojáků se obrátila jinam a Ludwika prošla. Pod vrstvami látky, těsně u jejího těla, tak do Polska proniklo srdce muže, který se tam už nikdy nemohl vrátit.
Otec Frédérica Chopina
Ve Varšavě však na Chopinovo srdce nečekal klid. Zpočátku spočívalo v rodinném domě, téměř jako soukromá relikvie, ke které se chodilo mlčky a s úctou. Později bylo přeneseno do kostela sv. Kříže, kde by člověk očekával důstojné místo. Jenže realita byla jiná. Chopin nebyl světec, a tak jeho srdce skončilo v katakombách, odloženo mezi staré rakve a zapomenuté ostatky. Tam leželo celé roky, v tichu a vlhku, jako by i ono bylo odsouzeno k zapomnění.
Teprve po desetiletích se situace změnila. Objev zapomenuté schrány vyvolal pobouření a církev nakonec ustoupila. V roce 1879 bylo srdce slavnostně zazděno do pilíře kostela, kde se proměnilo v symbol. Nejen památka na skladatele, ale i tichý výraz polské identity v době, kdy byla země rozdělená a pod cizí nadvládou. Lidé k němu přicházeli, někdy nenápadně, téměř tajně, a nacházeli v něm něco, co přesahovalo hudbu. Pocit, že národ může přežít i bez státu.
Jenže ani tím příběh neskončil. Ve 20. století přišla válka a s ní nová vlna chaosu, která strhla i tuto podivnou relikvii. Po vypuknutí Varšavského povstání byl kostel poškozen a Chopinovo srdce padlo do rukou nacistů. Důstojníci jako Heinz Reinefarth a Erich von dem Bach-Zelewski ho nevnímali jako symbol ani památku, ale jako kuriozitu – zvláštní trofej, kterou bylo možné vystavit, vlastnit, ukázat. V jejich rukou se srdce změnilo v předmět zbavený lidskosti.
A přesto se znovu vrátilo. Ke konci války, možná z vypočítavosti, možná ze strachu, bylo předáno zpět Polákům. Následovalo další putování, tentokrát skrývané a horečné. Srdce se přesouvalo z domu do domu, schovávalo se ve sklepích, na půdách i ve stodolách, jako by se samo snažilo přežít dobu, která ničila všechno kolem. Lidé ho chránili, protože věděli, že chrání víc než jen ostatky, chrání kus vlastní identity.
Když se 17. října 1945, přesně 96 let po Chopinově smrti, srdce vracelo zpět do Varšavy, lemovaly silnice davy lidí. Byla to tichá, ale silná chvíle, kdy se historie, bolest i naděje spojily v jediném gestu. Srdce bylo znovu uloženo do pilíře kostela sv. Kříže, kde zůstává dodnes.
SS Heinz Reinefarth, válečný zločinec, který ukradl Chopinovo srdce. Po válce vysoce postavený politik v NSR
A přesto ani tam nenašlo úplný klid. Vědci se po desetiletí snažili odhalit tajemství Chopinovy smrti. Byla to tuberkulóza nebo něco jiného, například cystická fibróza? V roce 2014 bylo srdce poprvé po dlouhé době prozkoumáno, i když pouze zvenčí. Výsledky naznačily zánět osrdečníku spojený s tuberkulózou, ale definitivní odpověď stále chybí. Jako by si i po smrti Chopin část svého tajemství ponechal.
Dnes spočívá jeho srdce v tichu kostelního pilíře, daleko od ruchu ulic a turistů. Je nehybné, uzavřené v křišťálové nádobě, ponořené v alkoholu, a přesto má člověk pocit, že v něm něco přetrvává. Možná ozvěna hudby, možná vzpomínka na bolest, možná jen síla příběhu, který odmítá skončit.
Protože některá srdce, i když přestanou bít, nikdy skutečně nezemřou.
Busta Frédérica Chopina
Zdroje:
VÁLEK, Jiří Miloš. Fryderyk Chopin. Orbis, 1970
