Článek
Stalinovou smrtí skončila jedna epocha. Ještě během jeho umírání se soudruzi rvali o moc
Když umírá diktátor, bývá to pro jeho poddané něco jako konec světa. Čím déle vládl, tím horší je probuzení do jiného světa bez „tatíčka“. Bylo to už ve starém Egyptě i v Evropě dvacátého století. Říše se propadly, lidé, jejichž každodenní život řídil po několik generací tyran, si nedokázali život bez něj představit. Miliony obyvatel se utápěly v slzách a kvílely, protože za svůj život nabyly přesvědčení, že jejich slunce, které je zahřívá svým teplem, nikdy nevyhasne. Na miliony povražděných tyranem si v tu chvíli málokdo vzpomněl.
Bylo 5. března 1953. Státní rozhlas oznámil do celého světa, že předchozího dne, tedy ve středu ve 21:50 moskevského času, zemřel největší génius lidstva, nesmrtelný Josif Vissarionovič Stalin. Mnozí si řekli „konečně šel k čertu“, ale jiní bezradně plakali a nechápali, co bude dál. Jak budou žít bez svého „hospodáře“. Nevěděli nic o Stalinově umírání a o boji o nástupnictví. Nejvyšší soudruzi se rvali o moc ještě nad pomočenou mrtvolou.
Plakát s portrétem Stalina v Berlíně v roce 1945
Do bezvědomí upadl Stalin pět dnů před smrtí, tedy 1. března. Po obvyklé noční konzumaci alkoholu s blízkými soudruhy kumpány, během které se bavil u amerických westernů, stačil ještě podepsat řadu rozsudků smrti.
Obvykle se uvádí, že Stalin odjel v polovině února 1953 na svou daču v Kuncevu u Moskvy. Dača znamená chata. V případě největšího génia lidstva to byl jednoposchoďový dvoukřídlý palác. V noci z 28. února na 1. března pil s Chruščovem, Berijou, Malenkovem a Bulganinem. Samozřejmě byla přítomna ochranka a kuchařka. Očekávali se další hosté.
Kolem čtvrté hodiny ráno 2. března stranické limuzíny odvážely ožralé funkcionáře do jejich domovů. Stalin vydal rozkaz ochrance, aby ho nebudila a zavřel za sebou dveře ložnice. Už z ní nikdy nevyšel.
Poslední roky Stalinovy vlády už byly jenom chaos. Alespoň podle Chruščovových pamětí. Zemi nikdo neřídil. Vláda nevládla, politbyro se nescházelo. Stalin se svými patolízaly seděl v Kremlu v kině a sledoval kovbojky. O přestávkách vyřídil a podepsal nějaké „formality“ a dál se pilo a fandilo imperialistickým kovbojům s kolty proklatě nízko. Všechno ještě zhoršila Stalinova bobtnající paranoia. O Vorošilovovi si mnoho let myslel, že je britským agentem. Dokonce si nebyl jistý ani sám sebou. „Nikomu už nevěřím. Dokonce ani sobě …“
Ani českoslovenští bolševici nezůstali v uctívání pozadu
Samozřejmě, že široká veřejnost a celý tábor míru a socialismu o něčem takovém neměl ani potuchy. Obraz Stalina zůstával po desetiletí stejný. Silný muž s knírem, dýmkou a šibalsky přimhouřenýma očima.
Napadlo ho, že ti, kteří usilují o jeho život, by mohli být lékaři. Jsou vzdělaní, mluví německy i anglicky a s imperialisty se snadno domluví. Ocelový Stalin byl už dlouho cokoliv, jenom ne reklamou na zdraví. První infarkt ho postihl v roce 1945. V roce 1952 mu osobní lékař Vladimir Nikitič Vinogradov doporučil, aby kvůli arterioskleróze omezil své pracovní nasazení a hlavně alkohol. Paranoidní Stalin v tom viděl pokus o jeho odstavení od moci a Vinogradov skončil v cele tajné policie. Čistka proti „vrahům v bílých pláštích“ mohla začít. Během roku dokázal zlikvidovat většinu lékařských kapacit v zemi.
Věhlasní profesoři a doktoři se během barbarského mučení přiznávali ke všem svým ohavnostem. Pokusili se otrávit „hospodáře“, úmyslně volili špatnou léčbu nejen nemocného Stalina, ale i jiných bolševických vůdců, kteří zemřeli. Nechyběla ani přiznaná špionáž pro západní mocnosti. O spiknutí lékařů bylo 4. prosince 1952 informováno politbyro.
Situace přesně kopírovala dobu v Sovětském svazu na začátku Velké vlastenecké války. Největší vojevůdce všech dob nechal vyvraždit téměř celé velení Rudé armády, takže zkušení velitelé byli nahrazeni nováčky. Také politruků výrazně přibylo. Jenže s těmi se války nevyhrávají. Logicky popravení a v gulagu trpící lékařské špičky chyběly, stejně jako velitelé Rudé armády.
Chudáci děti
„Už vás nebudu volat, takže můžete jít také spát,“ byla poslední Stalinova slova, určená kolem čtvrté hodiny ranní veliteli ochranky. Ještě dodal, že si nepřeje, aby k němu někdo chodil, dokud nebude vzhůru.
Druhý den dopoledne se ze Stalinovy ložnice neozývaly žádné zvuky. Normálně vstával v poledne, ale tentokrát ne. Večer už všechny přítomné přepadla panika. Strachy podělaná ochranka se bála vstoupit do diktátorovy ložnice. Nakonec tam vyhnali vyděšenou hospodyni Matrenu Petrovnu Butusovou. Když se vrátila, oznámila přítomným tichým hláskem: „Soudruh Stalin leží na zemi, spí a je pod ním loužička.“
Stalinovi nejbližší si začali okamžitě volat, aby zjistili, co se vlastně děje. Při pohledu na chroptící bezvládné tělo usoudili, že „se soudruhem Stalinem to není dobré. Rozhodli jsme se zavolat doktory.“
Druhý den kolem půl deváté ráno se objevili první lékaři. Byli roztřeseni a vyděšení. Co když Stalina postaví na nohy a on je nechá mučit a popravit jako ostatní. Po prohlídce diktátora se jim zřejmě mírně ulevilo. Bylo jasné, že Stalin už žádný rozsudek smrti nikdy nepodepíše. Smrt byla nevyhnutelná. Dali mu několik injekcí a přiložili pijavice, i když věděli, že je to zbytečné.
Jeho dcera Světlana později uvedla: „Otec umíral hrozně a krutě. Jeho obličej ztmavl a změnil se. Jeho rysy se staly nerozeznatelnými. Agonie byla hrozná. V poslední chvíli náhle otevřel oči. Byl to hrozný pohled, buď šílený, nebo plný vzteku či hrůzy, někam ukázal, možná na nás všechny. V dalším okamžiku se jeho duše oddělila od těla.“
Mezitím do jeho kanceláře vtrhli jako supi soudruzi Berija, Chruščov a Malenkov a začali hledat jakékoliv kompromitující materiály a závěť. Všechno, co ukazovalo na jejich vražednou roli za Velkého teroru, hned spálili. Smrt tyrana nastala ve 21:50 hodin. Způsobilo ji krvácení do mozku. Teprve nyní začala krvavá rvačka o nástupnictví do čela prvního státu dělníků a rolníků.
Ani naši svazáci nezaostávali
Přestože byla příčina smrti stanovená lékaři jako hemoragická mrtvice zasahující levou střední mozkovou tepnu, okamžitě se vyrojily fámy, co nebo kdo způsobil Stalinovu smrt. První řeči šly za Berijou. Měl údajně „hospodáři“ podat jed. Také byl jako první svými nejbližšími soudruhy popraven. Věděl o nich příliš mnoho.
Další varianta je samozřejmě přičítána americké CIA. Ta měla vyslat agenta z USA, který by při vhodné příležitosti nasypal do Stalinova poháru cyankali. Představa, jak se agent vysazený v SSSR plíží po nocích stepí a lesy, přes hory a doly, překoná stovky kontrol milicionářů, nakonec i několik kruhů ochranky, aby se dostal na daču s ostatními potentáty a nasypal do stakanu s vodkou cyankali made in USA už přesahuje i literární rámec SCI-FI.
Zdroje:
