Článek
Stalinova zrůda Lavrentij Berija, intrikán, masový vrah a prznitel dívek
Zrůdnost sovětského režimu je dostatečně známá. Ale režim je označení pro vládní systém, formu a způsob vlády. A tu tvoří lidé. Byl-li systém zrůdný, vytvářely ho a držely při životě zrůdy. V případě Sovětského Svazu to po dlouhá desetiletí bylo množství sadistů a vrahů shromážděných kolem nejvyššího „vožďa“, který si místo svého jména nechal říkal přezdívkou Stalin.
Mezi nimi obzvláště vynikal Lavrentij Berija. Než se ve svých čtyřiapadesáti letech svíjel u nohou svých katů a škemral o milost v popravčí cele, byl desetiletí největším přítelem Stalina a nejobávanějším mužem celého sovětského impéria.
Berija, stejně jako jeho přítel a pán, pocházel z nábožensky založené rodiny v Gruzii. Ve dvaceti už byl členem Čeky v kavkazských republikách. Brzy se stal pověstný svou brutalitou a zálibou v nezletilých dívkách.
V roce 1931 byl Stalinem jmenován prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a v roce 1938 vystřídal v čele NKDV Ježova, který měl hlavní podíl na teroru ve třicátých letech.
S rozkoší plnil veškeré Stalinovy příkazy. Jeho hlavní náplní práce bylo zatýkání, výslechy a čistky. Stejně jako dělníci ve svých profesích i on se snažil překonat normy v počtu zatčených a popravených, které stanovil jeho velký Stalin.
Jedna z mnoha lichotek, kterými se vtíral do Stalinovy přízně, byla i kniha s názvem „O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku“. Berija nařídil gruzínskému historikovi, aby sepsal dílo o bolševické revoluci v Zakavkazku. Samozřejmě tak, že hlavní úlohu v ní hrál Stalin. Jako autora uvedl sebe a kniha byla předána do rukou „inženýra lidských duší“. Ten jí byl tak nadšen, že nařídil stotisícová vydání a byla masově šířena po celém Sovětském Svazu. Autora onoho smyšleného škváru Jermolaje Nediju nechal Berija samozřejmě zastřelit.
Po konferenci 5. března 1940, kde se setkali zástupci gestapa a sovětské NKDV, odeslal Berija Stalinovi dopis s návrhem popravit všechny polské zajaté důstojníky. Dvacet dva tisíc polských vojáků a důstojníků bylo postříleno v Katyni.
Po válce se ho začal obávat i samotný Stalin a snažil se oslabit jeho vliv v bezpečnostním aparátu. Berija dobře věděl, že se blíží jeho konec. Oddechl si až 1. března 1953, kdy Stalina postihla mozková mrtvice.
Ve rvačce o moc a koryta po Stalinově smrti si pojistil Ministerstvo vnitra, ale podcenil svého rivala Chruščova. To se mu stalo osudným.
Během zinscenovaného procesu, který pro něj připravili jeho bývalí kumpáni ze Stalinovy smečky vrahů, ho obvinili nejen z deseti tisíců mrtvých, které měl na svědomí, ale i ze zvráceností, kterých se dopouštěl. Se svou ochrankou projížděl ulicemi Moskvy a unášel dívky, které se mu líbily. Jejich zohavená těla nalézali milicionáři za městem nebo v zapadlých uličkách Moskvy. Ty „šťastnější“ odesílal do gulagů, kde v naprosté většině zahynuly. Jednou z mála, která přežila Berijovo řádění i gulag, byla herečka Taťjána Okuněvská.
V průběhu zasedání představitelů moci po Stalinově smrti byl Berija zatčen maršálem Žukovem na pokyn Chruščova a jeho kliky. Protože všude v paláci byly Berijovy gorily, drželi ho v cele až do noci, kdy ho v kufru auta vyvezli do věznice Lefortovo. Později byl převezen do podzemního bunkru na velitelství moskevské okresní protivzdušné obrany.
Zatčeni byli i jeho nejbližší spolupracovníci a v narychlo svolaném soudním přelíčení byli všichni uznáni vinnými z velezrady, terorismu a kontrarevoluční činnosti. Berija navíc jako špion pro britskou rozvědku. Jiný trest než zastřelení nepřicházel v úvahu. Předsedou senátu byl maršál Koněv a obžalovaní neměli právo obhajoby ani odvolání. Vše muselo proběhnout rychle.
Berijovi se dostalo ještě jedné výsady. Byl popraven samostatně jedinou ranou do týla. Jako většina masových vrahů se před samotným aktem svíjel na zemi, plakal a škemral o milost. Bylo mu padesát čtyři let.
Jeho manželka a syn byli posláni do sibiřského pracovního tábora.
Každý diktátor má svou „pravou ruku“, která je celá od krve. Hitler měl Himmlera, Stalin Beriju. Takoví muži si libují v intrikách, mučení, vraždění a znásilňování. Možnost ukájet své mocenské ambice i zvrhlé choutky je smyslem jejich života. Ale zdaleka ne všichni skončí svůj život v rukou kata.
Zdroje:
Luboš Y. Koláček, Berija - druhý muž Stalinovy diktatury
