Článek
Stalinův ostrov kanibalů, experiment sovětských komunistů, který se zvrhl v Dantovo peklo
Plány sovětských soudruhů vedených geniálním Stalinem byly více než smělé. Osídlení a zcivilizování Sibiře byl jeden z nich. K tomu měly dopomoci tábory nucených prací, tak zvané gulagy. V nelidských podmínkách se k smrti dřely miliony Stalinových otroků na nesmyslných stavbách, které nakonec zmizely v tajze.
Šéf tajné policie Genrich Jagoda spolu s dalšími soudruhy vymyslel geniální projekt sociálního inženýrství.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gulag_prisoners_at_work_1936-1937.jpg
Dva miliony lidí „přesídlí“ do odlehlých končin Sibiře, kde budou obdělávat miliony hektarů půdy a vybudují soběstačné komunity. Tím by se částečně vyřešil i problém hladomoru.
Naproti bídné vesnici Nazino uprostřed řeky Ob byl neobydlený bažinatý ostrov, kde půda ležela ladem. Podle inženýrů lidských duší vhodné místo pro vybudování prosperující kolonie.
V létě roku 1933 pochytala bolševická policie na ulici tisíce moskevských obyvatel, kteří měli tvořit první várku osadníků dalšího z budoucích rájů obývaných sovětským lidem. Ti pochytaní lidé nebyli ani zločinci, ani političtí oponenti. Byli to prostě lidé, co šli po ulici a byl na ně uspořádán regulérní lov. Lov na lidi.
První skupina „dělníků“ v počtu 5917 lidí byla vysazena na neobydleném ostrově uprostřed řeky Ob 19. května 1933. Většinou už to byli zesláblí, vychrtlí, nedostatečně oblečení lidé, pro které byly postaveny čtyři stany.
Bez nářadí, přístřeší a jídla, obklopeni ozbrojenými strážemi, které střílely na každého, kdo se pokusil překonat ledovou řeku, se vězni rychle stali obětí hladovění, nemocí, násilí a brutálních živlů. A přesto k ostrovu nadále připlouvaly další a další čluny.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Zpráva ze dne 20. srpna 1933, tedy pouhé tři měsíce od začátku „osídlení“ uvádí, že z 6 700 „osadníků“ přežilo pouhých 2 200. Těch, kteří byli ještě schopni pracovat, byly jen tři stovky.
Jednu ženu z ostrova odvedli strážní do jiného tábora a přenocovali ve vesnici Nazino. Majitelka domu si všimla, že pod krvavými hadry, které obalovaly její nohy, nejsou žádné svaly. „To mi udělali na ostrově kanibalů“, řekla žena. „Maso na lýtkách mi uřízli a snědli.“
Podle výpovědí přeživších každý po příjezdu obdržel 200 gramů mouky. Tu míchali s vodou z řeky a směs následně jedli. Logicky vypukla úplavice. V noci byl krutý mráz a někteří lidé, kteří se v polospánku tlačili co nejblíže k ohňům, uhořeli nebo pomalu umírali na popáleniny. Kdo se pokusil o útěk byl zastřelen strážemi hlídkujícími v ledové řece.
Dozorci brzy začali zneužívat své privilegované pozice. Jídlo vyměňovali za sex s mladými vězeňkyněmi či za zlaté zuby. Mnozí z vězňů se uchýlili ke kanibalismu. Nejprve pojídali části mrtvých, později už zabíjeli živé nebo vyřezávali kusy masa z těch, co umírali. Situace se zcela vymknula jakékoliv kontrole.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Zprávy o kanibalismu a mučení se dostaly k soudruhovi Vasiliji Veličkovi. V červenci se na ostrov vypravil, jenže už bylo pozdě. Nazinský ostrov byl před jeho příjezdem evakuován. Vyslechl přeživší, kteří byli buď přemístěni nebo tak vysílení a zmrzačení, že zůstali ve vesnici. Obsáhlou zprávu o stavu komunity odeslal do Moskvy.
Místní lidé chodili na ostrov sbírat bobule a letní plody. Celý ostrov byl pokrytý rozkládajícími se mrtvolami. Mnozí prohlíželi lebky v naději, že najdou zlaté zuby. Zlato potom nosili do obchodu v Alexandrovsku, kde za ně dostali potraviny nebo oblečení.
Komunistická strana vyslala do Nazina zvláštní komisi k vyšetřování. Několik úředníků bývalého tábora bylo pokáráno a odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od jednoho do tří let. Zpráva o vyšetřování byla označena jako tajná.
Veličko byl vyhozen ze své stranické funkce. Za války dělal válečného zpravodaje a protože „pochopil“, psal už jen romány, ve kterých opěvoval vzkvétající Sibiř pod vládou pracujících soudruhů a soudružek.
Zdroje:
