Článek
Sféry Staroměstské mostecké věže
Staroměstská mostecká věž na Křižovnickém náměstí není jen gotická brána, ale promyšlený symbol moci, řádu světa i skrytých významů. Vznikala pod dohledem císaře Karla IV. a rukama hutě, vedené Petrem Parléřem, mužem, který vtiskl Praze její vrcholně gotickou tvář. Už od počátku měla věž působit jako triumfální oblouk. Brána do říše císaře, kde se spojuje pozemské s nebeským.
Staroměstská mostecká věž
Když byla po roce 1357 budována spolu s mostem, nešlo jen o obranný prvek. Karel IV. chápal architekturu jako jazyk. Příchozí měl projít pod klenbou a okamžitě pocítit, že vstupuje do centra světa, do města, jehož osa směřuje k Pražskému hradu a katedrále svatého Víta. Věž tak nebyla jen stavbou, ale scénou korunovačních průvodů, manifestací řádu i božského pořádku. Při pohledu na bohatě zdobené průčelí od Starého Města se věž nejeví jako jednolitá hmota, ale jako pečlivě vystavěný obraz vesmíru. Je rozdělena do čtyř horizontálních sfér, které odpovídají čtyřem živlům podle Aristotela. Zemi, vodě, vzduchu a ohni. Každá z nich má svůj vlastní jazyk symbolů.
Nejníže leží sféra pozemská, spojená se zemí. Tady se připomíná lidskost v celé své nedokonalosti. Drobné, téměř skryté plastiky zobrazují hřích, tělesnost i ironii života. Nenápadné sousoší mnicha a jeptišky, zachycené v momentu, který rozhodně nepatří do asketického ideálu, ukazuje, že i na tak vznešeném díle má své místo připomínka lidské slabosti. Je to základ, ze kterého vše ostatní vyrůstá. Nad ní se zvedá sféra lunární, spojená s vodou a proměnlivostí. Dominantou je gotická brána s klenbou, nad níž se vine pás znaků zemí Koruny české. Oblouk zdobí osmadvacet kamenných „krabů“, jejichž počet odpovídá dnům lunárního cyklu. Nic zde není náhodné. Objevují se zde i motivy každodennosti. Lazebnice jako symbol krásy a života a ledňáček jako osobní znak Václava IV. Tato sféra je světem proměny, emocí a rytmu času.
Výše přichází sféra sluneční, náležející vzduchu a moci. Zde sedí sám Karel IV. a po jeho boku jeho syn Václav IV. Mezi nimi stojí svatý Vít, patron mostu i katedrály, jako prostředník mezi božským a světským. Heraldické znaky říše a království doplňují jejich autoritu. Každý detail je promyšlený, dokonce i plastika lva s jedním ocasem, symbolizující lucemburský rod. Jednou za rok, v poledne letního slunovratu, jeho stín dopadá na znak přemyslovské orlice. V jediném okamžiku se tak spojují dva rody, z nichž vzešel císař. Jako by sama obloha potvrzovala legitimitu jeho vlády. Nejvýše pak září sféra hvězdná, spojená s ohněm a věčností. Zde stojí patroni země. Svatý Vojtěch, svatý Zikmund a nad nimi se rozprostírá symbolický řád nebes. Ochoz zdobí čtyřicet osm trojlistů, připomínajících tehdy známá souhvězdí. Tady už končí svět lidí a začíná kosmos, pevný a neměnný.
Věžník, socha u vrcholu staroměstské mostecké věže z přelomu 14. a 15. století. Nepředstavuje žádného svatého, ale světskou anonymní osobu věžníka.
Magie, čísla a skryté významy
Celá věž je prostoupena symbolikou, která spojuje architekturu s astrologií. Počty ozdob, jejich rozmístění i orientace ke světovým stranám nejsou nahodilé. Stavba odráží středověkou představu o harmonii vesmíru, kde má vše své místo a význam. Tuto ochrannou a symbolickou funkci doplňují i tajemné nápisy, ukryté pod střechou. Palindromy, které lze číst z obou stran, vytvářejí jakousi „magickou past“. Ten, kdo by se je pokusil přečíst, by podle dobové víry uvízl v nekonečné smyčce slov. Věž tak nebyla chráněna jen kamenem a zbraněmi, ale i silou slova a víry.
Triumf i ponížení
Staroměstská mostecká věž byla původně symbolem největší slávy českého království. Jenže dějiny mají smysl pro ironii. V roce 1621, po porážce stavovského povstání, se tato oslavná brána proměnila v nástroj hrůzy. Po staroměstské exekuci 1621 byly hlavy popravených českých pánů vystaveny právě zde, na jejím ochozu. Dvanáct lebek, nabodnutých na železných prutech v koších, hledělo dolů na město, které mělo být zastrašeno. Vítr, déšť i čas je pomalu rozkládaly, ale jejich poselství bylo jasné. Změna režimu. Zůstaly zde dlouhých deset let. Teprve roku 1631 byly sejmuty, jejich další osud však zůstává neznámý. Věž, která měla oslavovat řád světa, se tak stala připomínkou jeho krutosti.
Rytina věže s hlavami popravených vůdců Stavovského povstání
Kámen, který mluví
Dnes už Staroměstskou mosteckou věž nevidíme v její původní podobě. Byla poškozena válkami, zejména při švédském obléhání roku 1648, i pozdějšími úpravami. Přesto zůstává jedním z nejpůsobivějších děl gotické Evropy. Když jí dnes procházíme, možná si toho nevšimneme, ale každý kámen tu má svůj význam. Od lidských slabostí dole až po hvězdy nahoře. Je to vertikální příběh světa, jak jej chápal středověk. A zároveň tichá připomínka, že mezi slávou a pádem je někdy jen jediný krok.
Zdroje:
