Článek
Vánoce jsou rodinné svátky a Štědrý den, kterým začínají, bývá pro mnohé nejkrásnějším dnem roku. Pokud bylo dětství šťastné, vybavují si ony chvíle i lidé na sklonku života. Přestože velkou část vzpomínek odnesl čas nebo duševní choroba, vůni Vánoc si vybaví snad každý.
Ale ne pro všechny je Štědrovečerní svátek požehnaným dnem, ve kterém se narodil Ježíšek, symbol nového života. Byli a jsou i tací, pro které má tento den význam zcela opačný.
Takový byl i Štědrý den roku 1930. V Chorvatském národním divadle vyskočil z oken zkušebny jeden z nejznámějších dirigentů a operních skladatelů své doby Oskar Nedbal.
Muž obdařený mimořádným hudebním talentem, jehož operety burácely všemi evropskými scénami. Zároveň muž, jehož od mládí pronásledovala smrt, která kosila jeho nejbližší, až si nakonec přišla i pro něj, do chorvatského Záhřebu.
Už v osmnácti letech byl členem Českého kvarteta, ve kterém hrál na několik nástrojů a současně dirigoval. Velice brzy podlehl tuberkulóze violoncellista kvarteta Otto Berger. Bylo mu dvacet čtyři let. To bylo Nedbalovo první setkání se smrtí.
Ve dvaceti letech se díval do hrobu svého bratra Viléma, který spáchal sebevraždu. O dva roky později se stal nejmladším dirigentem České filharmonie. Bylo mu dvaadvacet a vypadalo to, že se Zubatá s kosou přesunula o kus dál.
Pak přišla láska a dcera hoteliéra Setunského Jesefína se stala paní Nedbalovou. Za dva a půl roku po svatbě se jim narodil syn Oskar a evropská divadla se předháněla v nabídkách. Dirigoval snad ve všech významných městech Evropy, od Londýna až po Petrohrad nebo Oděsu., Jenže smrt si slavného dirigenta zamilovala a vrátila se.
V lednu roku 1903 umírá na plicní chorobu sedmadvacetiletá Josefína Nedbalová a Oskar Nedbal se ocitá na dně. Zavře se v malém domečku poblíž hřbitova, na kterém pochoval svoji ženu a téměř nevychází. Péči o jeho dvouletého syna přebírají rodiče zesnulé manželky.
Trvalo téměř tři roky, než byl schopen vyjet s Českým kvartetem a odehrát první vystoupení od smrti své ženy. Bylo ironií osudu, že se životem těžce zkoušený Nedbal zahleděl do manželky svého kolegy houslisty Karla Hoffmanna. Přestože se manželům Hoffmannovým narodila dcera Dagmar, opustila Marie Hoffmannová muže i dcerku a uprchla s Nedbalem do Vídně. Skandál, o kterém si šeptala celá hudební Evropa.
Samozřejmě, že s Českým kvartetem byl konec, ale nabídek na post dirigenta měl Nedbal několik. V roce 1907 už stál v čele vídeňského symfonického Tonkünstler-Orchester.
Během dlouhé a únavné cesty do Ruska v roce 1910 si Marie krátila dlouhou chvíli četbou Puškina. Zaujala ji povídka Slečna selka. Podle ní napsal Leo Stein libreto a Nedbal během dvou let vytvořil operetu Polská krev. Slavná premiéra se konala Vídni 25. října 1913 a během jednoho roku ji uvedla stovka dalších divadel. Vypadalo to, že smrt se definitivně odebrala do jiných lovišť. Ale možná si jen dávala pauzu k nadechnutí. Výstřely v Sarajevu byly na doslech.
Třináct let vyprodával Nedbal jako dirigent vídeňské sály a doprovázel největší hvězdy oné epochy. Mezitím smrt kosila muže po milionech, ale ti živí si broukali a prozpěvovali melodie z jeho operet. Do konce krvavých jatek zbývalo půl roku a jeho syn Oskar, studen vojenské akademie v Prešpurku, dnešní Bratislavě, se ve strážní službě zastřelil.
Konec války znamenal pro Nedbala nejen ztrátu jediného syna, ale i konec jeho hvězdné dráhy ve vídeňských divadlech. Co bylo české v tu dobu přestalo být hezké. Naopak. Nacionalismus rozpadávající se monarchie štval Rakušáky proti Čechům a jiným národnostem. Oskar Nedbal, dřívější hvězda se stal osobou nežádoucí. Návrat domů, do jižních Čech mu připadal jako jediné rozumné východisko. Jak se brzy ukázalo, byl to velký omyl.
Česká společnost, kterou tvořili ještě včera věrní oddaní trůnu Habsburského, v něm viděli cizáka, převlékače kabátů a vídeňského patolízala. Pomluvy a závist zcela vymazaly jeho úspěchy a věhlas na evropských scénách. Jak uštvat génia, kterého si cení celý svět, na to jsou našinci mistry.
Tak zvané „lano“ mu hodilo až v roce 1923 nově založené Slovenské národní divadlo. Jenže útoky a podpásovky z Prahy dosáhly i do Bratislavy. A navíc kvůli dluhům, které po představeních zůstávaly, dokonce úředníci hrozili Nedbalovi obviněním z defraudace. Přestože se svými penězi snažil ucpat ty největší finanční díry, pořád to nebylo dost. V roce 1930 už byl zcela veřejně označen za hlavního viníka a odvolán z místa ředitele divadla.
Ale takové gesto dluhy nevyřešilo. Penále narůstala a pomoci od českého státu se jako bývalý „pomahač Habsburků“ nedočkal. Veškeré dluhy divadla byl nucen uhradit a tím přišel o veškerý svůj majetek.
Psychicky zcela na dně odjel dirigovat do Záhřebu svoji Pohádku o Honzovi. Zvládl jen jedno vystoupení. Druhý den vyskočil z okna. Byl Štědrý den roku 1930.
Není divu, že si Oskar Nedbal nepřál být pohřbený v Čechách. Teprve na popud Josefa Suka byly skladatelovy ostatky převezeny a v roce 2006 pohřbeny na pražském Slavíně.
Zdroje:
