Článek
Příběh, který připomíná horor, a přitom je až děsivě skutečný
V Paříži 18. století žil muž, jehož hlad nešlo uspokojit. Tarrare dokázal sníst téměř cokoli od košů jablek přes živá zvířata až po lidské ostatky. Lékaři si s ním nevěděli rady a armáda z něj chtěla udělat špiona. Jeho příběh je dodnes jednou z nejděsivějších záhad medicíny.
Paříž konce 18. století nebyla jen městem revoluce, ale i místem, kde se po dlážděných ulicích potulovala bytost, která jako by ztělesňovala samotný hřích obžerství. Říkali mu Tarrare a jeho hlad neměl hranice.

ilustrační obrázek
Narodil se poblíž Lyonu do světa, kde byl hlad běžnou součástí většiny obyvatel. Jenže ten jeho nebyl obyčejný. Už jako dítě dokázal sníst množství jídla, které odpovídalo jeho váze, během 24 hodin. Rodina ho nedokázala uživit, a tak ho vyhnala. Zbytek života strávil jako tulák, pouliční atrakce… a nakonec jako medicínská záhada.
Jako žebrák se několik let toulal Francií ve společnosti podobně ztracených existencí, komediantů, šarlatánů a prostitutek. Když zakotvil v Paříži, vystupoval pro veřejnost jako „varietní umělec“. Jeho umění spočívalo ve schopnosti sníst tolik jídla, že to přivádělo davy k úžasu. Na pařížských ulicích mu lidé platili, aby mohli sledovat něco, co bylo zároveň fascinující i odpudivé. Tarrare jedl všechno. Během pár minut spořádal koš jablek i s odpadky. Nevyhýbal se ani věcem jako byly kameny, korek nebo kilogramy hlíny. Vrcholným číslem bylo pojídání živých zvířat. Kočky, štěňata nebo vypasené krysy mizely v jeho nenasytných útrobách i s kožíškem.

Tarrare, ilustrační obrázek
Jeho tělo přitom působilo jako paradox. Byl hubený, téměř vyhublý. Když nejedl, jeho kůže visela v záhybech. Když jedl, nafoukl se jako balón. A pak tu byl zápach. Tak silný, že ho bylo cítit na několik metrů.
Když jednou zkolaboval, skončil v pařížské nemocnici Hôtel-Dieu. Lékaři byli v šoku. Zkoušeli ho nasytit, ale vše marné. Snědl porci pro patnáct lidí. Pak začal jíst odpadky, kradl jídlo pacientům, dokonce se ládoval i použitými obvazy. Pod dohledem vojenského chirurga Pierre-François Percy se stal objektem experimentů. Percy ho krmil živými zvířaty. Tarrare je požíral bez zaváhání.
Špion, který polykal tajemství
O jeho schopnostech se dozvěděl erár a francouzská armáda zavětřila jisté možnosti. Nakrmili ho tajnými dokumenty, které Tarrare ve svém žaludku přenášel jako kurýr. Francií otřásalo revoluční hnutí a válka s Německem. Plán byl celkem jednoduchý a snadno proveditelný. Realita byla jiná. Tarrare nejen že neuměl německy ani slovo, ale smrděl natolik, že budil podezření. V dobách, kdy se slovo „hygiena“ teprve začalo objevovat v lékařských kruzích a k uvedení do praxe zbývala dlouhá desetiletí, musel být Tarrare cítit tak, že v jeho blízkosti padaly za letu i mouchy. Jako velmi podezřelé páchnoucí individuum byl chycen a mučen z podezření ze špionáže. Jen zázrakem se vrátil zpět do Francie. Jenže tím jeho „kariéra“ skončila.

Tarrare, ilustrační obrázek
Pád do temnoty
Po návratu do civilního života už to nebyl jen podivín nebo rarita pouličních představení. Stal se nebezpečným. Pil krev pacientů ve špitálech, prohrabával se márnicemi, ve kterých kradl lidské ostatky k ukojení hladu. A když zmizelo dítě, padlo podezření na něj. Nikdy se to neprokázalo, ale Tarrare zmizel.
Smrt, která nic nevysvětlila
O několik let později byl umírající nalezen ve Versailles. Tvrdil, že spolkl zlatou vidličku, která ho zabíjí. Lékaři však zjistili, že ho nezabíjela zlatá vidlička, ale tuberkulóza v posledním stádiu. Zemřel ve věku pouhých 26 let.
Pitva byla stejně šokující jako jeho život. Odhalila extrémně rozšířený jícen, obrovský, vředy pokrytý žaludek a orgány deformované a naplněné hnisem. Vidlička se nikdy nenašla.
Co ho vlastně zabilo?
Dodnes si odborníci nejsou jisti. Moderní hypotézy zahrnují poškození hypotalamu, což je laicky řečeno centrum hladu. Parazitární infekci, hypertyreózu nebo Prader-Williho syndrom. Nebo kombinace všeho.

Tarrare, ilustrační obrázek
Monstrum nebo oběť?
Je snadné vidět v Tarrarovi zrůdu. Kanibala. Šílence. Ale možná byl jen člověkem uvězněným ve vlastním těle. V těle, které ho nutilo jíst bez ohledu na následky. Jeho hlad byl tak silný, že mu vzal rozum a tak hluboký, že v případě Tarrara zničil podstatu jeho lidství. To nebyl žádný dar. Byla to kletba.
Kauza Tarrare dodnes patří mezi nejextrémnější projevy tzv. polyfagie neboli chorobného přejídání, které medicína stále neumí plně vysvětlit.
Obrázky v článku jsou ilustrativní a vytvořené pomocí AI na základě historických popisů.






