Článek
Temná historie obřadu „satí“, upalování vdov společně s mrtvolou manžela na indickém venkově
Když ve vesnici Deorala ve státě Radžastán zemřel Maal Singh, jeho mladá vdova uprchla z domu a snažila se schovat. Našli ji skrčenou ve stodole a přitáhli domů.
Oblečena do svých svatebních šatů kráčela v čele průvodu k místu za vesnici, kde byla vystavěna hranice. Obklopena skupinou rádžputských mladíků se pohybovala jako stroj. Několik set vesničanů a příbuzných ji za recitace svatých textů následovalo. S pomocí čtyř žen byla vystrkána nahoru k mrtvole svého muže. Její patnáctiletý švagr zapálil hranici, aby bylo učiněno zadost rodinné cti a staleté indické tradici.
Jmenovala se Roop Kanwar a uhořela na hranici 4. září 1987 ve vesnici Deorala, stát Radžastán v severozápadní Indii. Bylo jí osmnáct let a v manželství prožila osm měsíců.
Třináctý den po obřadu „satí“ se na místě shromáždilo více než dvě stě tisíc lidí, kde oslavovali její smrt v plamenech. Zároveň se prodalo množství jejích fotografií, plakátů, a upomínkových předmětů. Vzniklo další „význačné“ poutní místo jako upomínka na ctnost a hrdinství indické ženy, která následovala svého mrtvého manžela do plamenů.
Obřad „satí“, tedy upalování vdov, byl poprvé zaznamenán až ve 4. století a byl určen ženám z kasty kšatrijů, tedy válečníků. Až mnohem později se rozšířil i do jiných, nižších kast. Upálené ženě přinesl obřad čest a uznání pro celou komunitu. Samotná oběť sebeupálením získala dobrou karmu a lepší život ve svém příštím zrození.
Každá smrt hinduisty rituálně znečišťuje celou širší rodinu. Je třeba provést očistu a k tomu slouží plameny ohně. Upálením ženy dojde právě k takovému očištění nejen rodiny, ale i manžela, a nakonec sebe samé. Svou obětí sejme ze sebe i svého muže špatné skutky a zajistí tak sobě i manželovi společný život v ráji.
V nejstarších dobách byly při pohřbu vůdců pohřbeny a obětovány nejen manželky, ale i konkubíny, služebnictvo a oblíbení koně zemřelého.
Naopak vdova, která se upálení sama vyhnula, se stala bezdomovcem. Neměla právo na podíl z rodinného majetku, příbuzní ji odmítli živit a nezbylo jí nic jiného než se v bílém sárí s žebráckou miskou toulat krajem až do konce svého života. Obvykle nebyl příliš dlouhý, protože žebráků a lidí vypuzených mimo společnost byly a jsou v Indii miliony.
Samozřejmě že existovaly i výjimky, kterých se upálení netýkalo. Šlo především o ženy těhotné, menstruující nebo ty, které ještě kojily.
Původ tohoto obřadu má svoje kořeny v indické mytologii. Satí se sama vrhla do plamenů na protest proti ponižujícímu jednání svého otce vůči jejímu manželovi. Tím nebyl nikdo menší bůh Šiva. Nebyla sice vdova, ale předvedla očistnou moc ohně.
Přestože se jako důvody k dobrovolnému upálení uvádělo napodobení Satí, obvykle byly skutečné důvody spíše ekonomické než náboženské. Upálení vdovy bylo v zájmu manželovy rodiny. Jednak by nový sňatek vdovy mohl zkomplikovat majetkové poměry, především pokud by šlo o dědické nároky. A svatostánek postavený na místě upálení přitahoval množství poutníků, kteří nemalou částkou přispívali do vesnického rozpočtu.
Přesto, že obřad satí se nepraktikoval vždy a všude a upálených vdov z celkového počtu bylo „pouhých“ přibližně 0,02 %, snažili se Britové v Indii o úplný zákaz tohoto rituálu.
V roce 1850 bylo nařízeno popravit každého hinduistického kněze, který by vedl průvod k upálení vdov.
I přes oficiální zákazy a tresty docházelo k upalování v různých částech Indie nadále. Ještě v letech 2000 až 2015 byly zaznamenány minimálně čtyři takové případy.
Zdroje:
chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://theses.cz/id/0k5kex/123353-415941266.pdf?zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dsat%C3%AD%26start%3D1
