Článek
Minulý týden to ale bylo jako s penicilínem. Obvyklá pestrost se vytratila a téměř všechny články se týkaly několika bulvárně provařených rodin, které si vjely do drdolů. Ženy si vzájemně předhazovaly řečnickou otázku typu, kolik jich už tam dotyčná měla (asi manželů), koho má v hledáčku nyní (asi budoucího manžela) a za kolik ukazuje fanouškům své obstarožní tělo (asi 440 Kč).
Bylo potřeba jít do jiné apatyky, kde jsem po delším hledání našel svoji medicínu. Název přípravku: Jan Diego Kotlár. Pokud by někdo dotyčného neznal, jen připomenu, že se jedná o téměř 200 kilovou bečku sádla, která sebe sama označuje za celebritu a fightera.
Podle Wikipedie je „jako celebrita nebo osobnost je označován člověk, který ve společnosti dosáhl vysokého uznání, ohlasu nebo povědomí. Obecně vzato je celebritou ten, kdo strhává pozornost médií. Měřítkem přitom nemusejí být jeho zásluhy, ale toliko zájem veřejnosti se o těchto lidech více dozvědět.“
A fighter má dokonce dva významy: bojovník, rváč nebo stíhací letoun, stíhačka.
Několik článků a rozhovorů, které jsem přečetl na stránkách Top Fight mě po deseti minutách vrátilo psychiku do původního stavu. Pokud by měl někdo zájem o tento druh medikace, nabízím několik dávek.
Jako mladý si Kotlár odseděl 10 let na Mírově a Valdicích za vraždu bratrance, milence své družky. Ale upřímně toho lituje. Zřejmě to je důvod, proč byl přijat k bezpečnostní agentuře, kde se požaduje čistý trestní rejstřík.
„Seděl jsem za svoji družku. Bylo nám 17 let a já tehdy chodil s tátou do práce. Jednou se nám nevydařil den, pršelo, a tak jsme se vrátili domů dříve. Jak jsem přišel, tak jsem nachytal svou ženu, jak souloží s mým bratrancem. Oba jsem je zmlátil a ji jsem zavřel do velkého mrazáku. Na něm jsem seděl a řval jsem, že za to, co udělal, si zaslouží zemřít.
Když mě policie zpacifikovala, její máma na mě podala trestné oznámení, že jsem ji zbil a znásilnil, ale to už nebyla pravda. Ten bratranec ale bohužel zemřel. Jak dostal ránu, tak spadnul a rozbil si hlavu. Šlo o neúmyslné zabití a dodnes mě to mrzí. Za to jsem dostal deset let“.
Jako otec čtyř dětí si s penězi dělat starosti nemusí, protože ač nezaměstnaný, stát mu poskytuje dostatek finančních prostředků. A pokud by se pracující víc snažili, dostával by ještě víc.
„No to je právě ono, ty budeš na mě vydělávat. Přesně takovýhle koniny, co píšou: ‚Ty kůže líná, běž dělat.‘ Tak takovýhle na mě právě vydělávaj, víš? Takže já línej nejsem, líní jste vy, protože mi dáváte málo peněz.“
„Já pro železo nemusím, já mám peněz dost. Mně ta vaše sociálka dává dost. Máme od nich randály, kamaráde. Na co si cigán vzpomene, to má. Víš? Ale u vás u gádžů to není“.
Přestože všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie 6. prosince 1774, u Kotlára se ukázalo, kde Ministerstvo školství nejvíce plýtvá svými prostředky. Finance vložené do tohoto studenta, o amortizaci několika pedagogických pracovníků ani nemluvě, by se daly využít mnohem efektivněji.
Zde je výčet některých zapeklitých otázek a Kotlárových originálních odpovědí:
Na které straně bojovali Američané v bitvě na Bílé Hoře?
„Ježiši. Rusko? Slovensko to nebude… Tak Slovensko?“
Kolik linek má brněnské metro?
„Dvě, ne? Pravá a levá, ne?“
Jaké bylo křestní jméno francouzského císaře Napoleona?
„Josef“.
Kolik měsíců má přestupný rok?
„4 roky. Únor, přestupnej rok, ne? Žádný, ne? Já si myslím, že žádný…Jeden, ne?“
Jaký je největší savec na světě?
„Žirafa? Slon.“
Jakým způsobem lovili lidé dinosaury?
„S oštěpami, kamenami. Ty vole nevím. Oštěp, cokoliv…lanem“.
Po přečtení těchto článků jsem zjistil, že blbá nálada, chandra i depka jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a je mi opět nejen do zpěvu, ale i do skoku. I když uznávám, že na někoho to může mít opačný efekt.
