Článek
Málokteré herečce, pokud vůbec nějaké, se poštěstí, aby o ní napsal báseň nositel Nobelovy ceny za literaturu. O Janě Rybářové napsal Jaroslav Seifert Muší křídlo ve sbírce Koncert na ostrově.
Když se v roce 1954 objevila ve filmu Stříbrný vítr, stala se ze dne na den slavnou v celém Československu. V záplavě hrůzných bolševických škvárů o budování nového a spravedlivého řádu působil Krškův film jako zjevení.
Česká Liz Taylorová, jak ji pojmenovaly tehdejší noviny, si rozhodně jako americká herečka nepřipadala. Naopak. Nulové sebevědomí na divadle i v osobním životě. Platonické lásky, přísná sebekritika a nedůvěra ve vlastní talent.
Čtyřletá platonická známost s hereckým kolegou nedopadla. Na víc, než na polibky nedošlo. Potom se objevil její osudový muž. Osudový doslova a do písmene. Herec Národního divadla a operní sólista Přemysl Kočí. O devatenáct let starší, ženatý milovník žen. Sám sebe nazýval Casanovou a Rybářovou dokonce před sebou varoval.
Společné natáčení filmu Legenda o lásce v Bulharsku Rybářové sice lásku přineslo, ale s ní i lidské pomluvy. Z národního idolu se rázem stala ta, která rozvrací rodinu, dokonce čeká Kočího dítě, aby si ho pojistila pro svoji další kariéru. Už dříve se ve svém deníčku zaobírala sebevraždou a po návratu z Bulharska se k tématu vrátila.
V dopise na rozloučenou napsala: „Za všechno se musí platit. Nemohu jinak. Neumím žít život správně a patlat něco polovičatě, nemá cenu. Nijak to nebolí. Je mi jen ze sebe na nic a už se mi nechce dál. Nejsem tak cenný člověk, aby byla škoda, že nebudu.“
Láska a pomluvy jí přinutily 11. února 1957 pustit si plyn.
Při pitvě lékaři zjistili, že ve svých dvaceti letech byla panna. Několik hodin po její smrti jí volal Jiří Weiss s nabídkou role ve filmu Vlčí jáma. Tu poté dostala mladičká Jana Brejchová.
Kdo byl ten Casanova, který uhranul dvacetiletou Janu Rybářovou natolik, že kvůli němu spáchala sebevraždu?
Přemysl Kočí, operní zpěvák, divadelní režisér a od roku 1969 ředitel Národního divadla. Celý život ho provázely dvě velké lásky. Láska k ženám a láska ke komunistické straně. Do Národního divadla ho protlačil další soudruh pře kulturu, tehdy už dost senilní Zdeněk Nejedlý.
Ženy měl jako koníčka a jeho milostné aféry byly legendární. Jeho druhá manželka, o osmnáct let mladší baletka, se tvářila, že o ničem neví. A on občas žertem vyjádřil obavu, aby mu nesbalila kufry a nevyrazila ho z vily.
V roce 1956 dostal tento kovaný komunista pozvání na „západ“. Do vídeňské Státní opery. Ve smlouvě bylo deset představení z Bizetovy Carmen. Přemysl Kočí v roli Escamilla. Celé pozvání nakonec skončilo jako propadák a z deseti vystoupení se uskutečnila pouze dvě.
Po přátelské internacionální pomoci vojsk v srpnu 1968 pochopil, kde je jeho místo a normalizátoři mu to nezapomněli. Už za rok byl jmenován ředitelem Národního divadla i přes hlasité protesty uměleckých svazů. Ani on jim to nezapomněl.
Samozřejmě tvrdil, stejně jako jiní jemu podobní, že nikdy nikomu neublížil, ale kde mohl, tam pomohl. Vlastu Fabiánovou poslal ze dne na den do předčasného důchodu. Karel Högera vyhodil už v únoru 1972. Hercovo odvolání bylo smeteno ze stolu.
Přemysl Kočí zemřel 15. ledna 2003 v Praze. Plán na veřejné rozloučení ve foyer Národního divadla umělecká veřejnost odmítla.
Zdroje:
