Článek
1. část
Papež Řehoř III. vyzval nejmocnější panovníky křesťanského světa ke znovu dobití svatého města Jeruzaléma a navrácení Svaté země pod křesťanskou nadvládu. Došlo k tomu o dva roky později, 21. ledna 1189.
Od 4. července 1187, kdy Saladinova vojska dobila hlavní opěrná města křesťanů, jako Akkon, Nábulus, Jaffu, Sidón, Bejrút i Askalon a 2. října kapituloval i Jeruzalém, nebyla už v Palestině síla, která by dokázala Saladinovu invazi zvrátit.
O nějakém nadšení dobít zpátky ztracená území a Boží hrob nemohlo být ani řeči. Angličané a Francouzi se škádlili mezi sebou o území Plantagenetů na kontinentu a císař Fridrich se věnoval udržení svých pozic v Itálii. Ledy se pohnuly teprve po porážce křesťanů u Hattínu.
Papež Řehoř VIII. vydal 29. října 1187 bulu „Audita tremendi“, kterou vyhlásil třetí křížovou výpravu. Nejprve vyzval evropské panovníky k sedmiletému příměří a poté zapojil do projektu i nejvlivnější duchovní osobu té doby, Bernarda z Clairvaux. Dočasný smír mezi francouzským králem Filipem II. a anglickým Jindřichem II., byl podepsán právě 21. ledna 1188 a třetí křížová výprava mohla začít.
Fridrich Barbarossa vytáhl jako první. Německá armáda se shromažďovala v Řezně a předpokládá se, že mohla čítat asi 15 000 vojáků, z toho 3000 rytířů. Náročná cesta přes polovinu Evropy vyžadovalo, aby křižáci byli finančně zabezpečeni na dva roky cesty. Součástí císařovy armády byl i český oddíl v čele s knížetem Děpoltem II.
V březnu 1190 křižáci překročili Helespont a 25. dubna vstoupili na turecké území. Ve vyprahlých anatolských pustinách trpěli hladem i žízní, navíc byli neustále napadáni tureckými vojáky. Křižáci dorazili až k Iconiu, dnes Konya, hlavnímu městu Ikonyjského sultanátu, kde se jim do cesty postavilo hlavní seldžucké vojsko, které bylo poraženo. Tím se uvolnila cesta dál na východ. A tady 10. června 1190 čekala na císaře Fridricha I. Barbarossi při přechodu řeky Saléf smrt.
„Císař, který si postoupil všechna nebezpečí, si přál uniknout mimořádnému vedru a vyhnout se stoupání na horský vrch. A tak se pokoušel přeplavat přes velice prudkou řeku Kalycadmus. Ale jakýsi rozumný muž řekl: „Nemůžeš plavat proti toku řeky!“ Jinak vždy velmi rozumný císař bláznivě zkoušel svoje síly proti proudu a proti síle řeky. Ačkoli každý se snažil ho zastavit, vstoupil do vody a ponořil se do vodního víru. A tak ten, co podstoupil mnohá nebezpečí, nyní uboze zahynul.“
O jeho smrti se začaly šířit podivné spekulace, což přispělo k rozpadu armády a její větší část se vrátila do Evropy. Jen malá část vojska vedená císařovým synem Fridrichem nakonec dorazila do Akkonu.
Na jaře 1188 připlulo na Východ normanské loďstvo se dvěma sty rytíři na palubě. Další rok zemřel císař Vilém II. a armáda se kvůli politické nestabilitě na Sicílii musela vrátit. Tím její úloha v této válce skončila.
Vyrazili také Francouzi a Angličané, kteří si zvolili trasu do Palestiny po moři. Jenže 6. července 1189 zemřel anglický král Jindřich II. a jeho místo zaujal syn Richard I. zvaný Lví srdce, který s Filipem Augustem uzavřel mír. Přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili z Vézelay oba králové přes celou Francii směrem na Sicílii, kde je očekával Vilém II. Richardův švagr. Bylo to období náhlých a nečekaných úmrtí králů, a když umírá i Vilém II. vztahy s novým králem Tankredem se výrazně zkomplikovaly. V Mesině došlo dokonce k povstání místního obyvatelstva proti Angličanům, takže Richard vydal rozkaz město vojensky dobít. Do sporu se musel vložit francouzský král Filip, který dosáhl dohody o příměří. Ale všem už bylo jasné, že tato výprava nezačíná dobře.
Kvůli špatnému počasí ve Středozemním moři byly anglické lodě, poté co opustily Sicílii nuceny zakotvit na Rhodu. Mnoho lodí se v bouři potopilo a některé lodě byly zahnané na Kypr. Na jedné z nich byla i Richardova sestra a snoubenka. Kypřané ale lodě vydrancovali, mnoho pasažérů bylo uvězněno a žádost o jakoukoliv pomoc odmítnuta. Když dorazil Richard do Limassolské zátoky, dožadoval se okamžitě nápravy, ale byl odmítnut. Nezbylo mu nic jiného, než vzít ostrov útokem a celý ho obsadit. Obyvatelstvo se nepostavilo na odpor, neboť kyperským Řekům bylo lhostejné, zda jim budou vládnout křižáci nebo jimi nenáviděný císař. Během května křižáci ovládli celý ostrov, získali značnou kořist a Kypr se tak stal nejdůležitější křižáckou pozicí ve východním Středomoří.
Dobití Akkonu, bitva u Arsufu a konečně Jeruzalém. To byly tři klíčové momenty třetí křížové výpravy.
V červenci 1190 konečně doplula flotila vojsk Richarda a Filipa Augusta po moři do Svaté země. Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem další smrt vůdce, opět zamíchala kartami a velení musel převzít rakouský vévoda Leopold. Konečně se všechny tři armády setkaly u Akkonu. Přesila křižáků byla značná a 12. června 1191 se posádka Akkonu vzdala. Město bylo zpátky v křesťanských rukou.
Jak to tak bývá, hned po obsazení města začaly spory o to, že zástava vévody Leopolda nemůže být zavěšena ve stejné úrovni jako zástavy anglického krále Richarda. Tak došlo velice brzy k prvnímu rozkolu mezi křižáky, což se o několik let později Richardovi škaredě vymstilo.
Dalším zvykem bylo vykoupení posádky a její bezpečný odchod. Přesto že se vzdala a Saladin zaplatil výkupné, poslal na výměnu křesťanské zajatce, které věznil, Richard nařídil popravy. Tak bylo 20. srpna 1191 asi 2700 muslimských obyvatel Akkonu vyvedeno za město, nahnáno do ohrady, kde byli všichni, včetně žen a dětí, anglickými vojáky zmasakrováni. Saladinovy předsunuté hlídky se pokusily zajatce osvobodit, muslimští jezdci však byli odraženi.
„Nepřítel pak vyvedl muslimské zajatce… asi 3000 osob svázaných provazy. Poté je jako jednoho muže obvinili a chladnokrevně zavraždili bodáním a ranami mečem, zatímco muslimské stráže přihlížely a nevěděly, co dělat, neboť byly příliš daleko.“ Baha ad-Dín
Ještě dvě zajímavosti týkající se dobití tohoto města:
Podle kronikářů, připlulo na křesťanských lodích i množství prostitutek, jak hovoří dobový záznam:
„Připlulo tři sta krásných franckých žen v květu mládí a líbeznosti, které se shromáždily za mořem a upsaly se hříchu. Opustily svoji vlast, aby učinili nešťastné šťastnými… Hořely touhou po soužití s muži a po tělesném spojení s nimi… Kráčely domýšlivě s křížem na prsou… a říkaly, že touto cestou se obětují, a věřily, že nemohou získat boží přízeň žádnou lepší obětí, než je právě tato.“ Baha ad-Dín
Tou druhou zajímavostí je, že u Akkonu na následky zranění nebo snad epidemie zemřel Děpolt II.
Pocházel z vedlejší větve Přemyslovců a jeho otec Děpold I. zemřel roku 1167 v Římě na mor. České oddíly vedené Děpoltem II. se v Ostřihomi připojili k vojsku německého císaře a tvořili předvoj při průchodu balkánskými zeměmi. Dochovaly se záznamy o jejich krutosti, drancování a plenění během cesty. Část vojska tvořili „kriminálníci“ propuštění z žalářů právě pod podmínkou účasti na tomto tažení. V Srbsku, u města Niš, musel císař dokonce popravit osm Čechů za násilnosti na zdejším obyvatelstvu. Češi se také podíleli na vyplenění Adrianopole, kde německá armáda zimovala. V únoru 1190 vydrancovali neznámé byzantské přístavní město, a když výprava překročila v březnu 1190 Helespont a přiblížila se k Filadelfii, Češi město napadli. Fridrich Barbarossa okamžitě vyslal svého syna Fridricha spolu s řezenským biskupem, aby Děpolta zastavili.
Po smrti císaře většina českého kontingentu pokračovala dál a se zbytkem výpravy putovalo i nabalzamované císařovo tělo, jehož kosti nakonec namísto plánovaného pohřbu v osvobozeném Jeruzalémě spočinuly v Týru. Zbytek slavného Barbarossova vojska, zdecimovaný navíc v Antiochii úplavicí, dorazil 7. října 1190 k obleženému přístavu Akko na břehu Středozemního moře.
Během obléhání města se během bitvy na řece Belus naposledy vyznamenala česká družina.
„Nebylo jich více než tři sta, když na svých koních, vyjíce přitom spíše jako ďáblové než dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů své životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali.“
Dne 21. listopadu 1190 zemřel na mor či následkem zranění Přemyslovec Děpolt II. O dva měsíce později podlehl infekci Barbarossův syn Fridrich Švábský. Anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip dorazili jako pomoc pozdě. 12. června 1191 sice otevřelo Akko obléhatelům svou bránu ale Děpolt II. do ní už nevkročil.
