Článek
Třetího dubna 1922 se stal Stalin neomezeným vládcem a jeho vláda se dá označit za tyranii
Rok 1922 v Rusku byl rokem bídy a zoufalství a snad tím nejhorším, jaký tato generace Rusů dosud poznala. Hned po bolševické revoluci v roce 1917 vypukla krvavá občanská válka mezi „rudými“ a „bílými“. Jako by to bolševikům nestačilo, vtrhli s Rudou armádou do Litvy, Běloruska a na Ukrajinu. V rusko-polské válce se dostali na dostřel od Varšavy, ale byli zatlačeni zpět a utrpěli drtivou porážku. Tak přišlo Rusko o některá města na západě, muselo uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska, kterou velice brzy přestali respektovat.
Země byla vyčerpaná z válek. Vypukl hladomor.
Přesto nebo právě proto v onom roce v Moskvě proběhla bez většího zájmu veřejnosti událost, která otřásla nejen Ruskem, ale i velkou částí Evropy a Asie. Bylo pondělí 3. dubna 1922 a bolševická komunistická strana zvolila generálního tajemníka. Oním tajemníkem se stal Josif Vissarionovič Stalin.
Určitým paradoxem byla skutečnost, že to byl samotný Lenin, který navrhl zřídit post generálního tajemníka Ústředního výboru. A do jeho čela navrhl Stalina. Sám se díky svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu účastnil pouhých čtyř zasedání z dvanácti.
Ani Stalinovi nejbližší a jeho podporovatelé netušili, že si touto volbou podepsali vlastní rozsudky smrti a celou zemi nabídli diktátorovi a tyranovi. Začalo desetiletí hrůzovlády.
Touto volbou se Stalinovi otevřela cesta k absolutnímu uchopení moci. Jeho podporovatelé a soudruzi byli smeteni ze stolu jako šachové figurky. Trockého nechal zavraždit v exilu, všechny ostatní spolubojovníky revoluce mučit a popravit v Rusku.
Napomohl tomu i zdravotní stav snad jediného vážného oponenta a tím byl V. I. Lenin. Druhý záchvat mrtvice ho prakticky definitivně vyřadil ze hry. Byl izolovaný od přátel, nesměl přijímat návštěvy a žádné hovory o politice. Přežil atentát ze 30. srpna 1918, přežil první záchvat mrtvice, ale od roku 1921 už téměř nepracoval.
Byl postupně odstaven od možnosti rozhodovat, jen pro něj se tiskl jeden speciální výtisk novin, ve kterém bylo pouze to, co Stalin uznal za vhodné.
Ten se neustále vnucoval do Leninovy přízně, takže bolestmi hlavy a vyčerpávající únavou sužovaný vůdce proletariátu mu svěřil vedení strany.
Když si začal Lenin uvědomovat, že žije v izolaci, kterou pro něj Stalin připravil, bylo už pozdě. Dávné přátelství dvou starých revolucionářů skončilo a změnilo se v nepřátelství. Lenin sice ještě stačil napsat „Dopis sjezdu“, ve kterém kromě jiného stálo:
„Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka…“.
To ovšem byla Leninova labutí píseň. Na sjezdu ještě sehrál svůj divadelní kus samotný Stalin, který dopis veřejně přečetl a teatrálně nabídl svoji rezignaci. Samozřejmě, že ji všichni členové jednomyslně odmítli, a tak promarnili i poslední možnost Stalina odstavit. Až na několik jednotlivců, jako byl Nikita Chruščov, za to všichni zaplatili vlastním životem.
Zdroje:
