Článek
Když nejstarší známý řecký básník Homér sepsal epickou báseň Ilias o 16 tisících verších, mohlo to být tak v polovině 8. století před Kristem. Přesnější údaje nejsou.
Přestože obléhání Tróje už trvalo už desátý rok, Homér zveršoval události, které zahrnovaly úsek pouhých jednapadesáti dnů. Přestože někteří vědci tvrdí, že Trója nebyla žádnou metropolí své doby ale zavšivenou dírou, realita byla zřejmě jiná. Délka obléhání a pevnost hradeb spíše nahrává verzi bohatého a dobře opevněného města. Také by Paris neunesl Helenu do nějaké blešárny. Tedy v případě, že město Trója vůbec existovalo.
Uběhla staletí, dokonce tisíciletí a Homérova báseň nezmizela v propasti zapomnění jako většina jiných. Naopak. Renesance vytáhla řeckou kulturu z masového hrobu a báseň se v originále učili studenti gymnázií i církevních seminářů.
Spolu se studenty a obdivovateli antiky se objevily i první pochybnosti o autorství celého díla. Byl jím skutečně Homér, nebo někdo jiný? Netrvalo dlouho a další teorie zpochybnily samotnou existenci města a vůbec celé tak zvané trojské války. Dokonce i hlavním postavám byla upřena lidská existence a dostávaly mýtickou podobu řeckých bohů a bohyň.
Ať byl král Priamos člověk nebo bůh, v době obléhání města byl už stařec. Takže do čela obránců se postavil jeho syn Hektor. Přestože válka vypukla kvůli jinému synovi Paridovi. Možná měl otec král špatné svědomí, protože synka po narození nechal pohodit v lese. Královna měla před jeho narozením sen o hořící pochodni a vysvětlila si to jako zničení města. Kluk vychovaný pastýřem se vrátil do rodiny a když se zamiloval do Heleny, manželky spartského krále, katastrofa se přiblížila mílovými kroky.
Výsledek je známý. Smrt krále i jeho synů, dřevěný kůň plný vojska uvnitř hradeb a během jedné noci desetileté obléhání skončilo. Město se ocitlo v rozvalinách, zbytek přeživších vyvedl z ruin Aineiás a po létech bloudění na moři přistáli u italských břehů a založili město Lavinium, pozdější Řím.
Není divu, že mnozí skeptici nevěřili ve skutečné město, jejich obyvatele a válku zvanou trojská. Ale byl člověk, který nejen že věřil, že vše se stalo do slova a do písmene, jak Homér napsal. On se dokonce rozhodl, že dávno zničené město najde.
Jmenoval se Heinrich Schliemann a byl synem faráře alkoholika. Startovní čára pro budoucího objevitele Tróje nic moc. Než se k hradbách zničeného města doslova dohrabal, uběhla pěkná řádka let. Mezi tím se naučil množství jazyků, neskutečně zbohatl, oženil se, rozvedl a jeho jedinou vášní se stala Trója, Homér a poklad později nazvaný Priamův.
Podle jeho zápisků se to stalo 27. května 1873.
„Abych odstranil poklad z chamtivosti svých dělníků a zachránil ho pro archeologii, … okamžitě jsem si nechal zavolat „paidos“ (přestávka na oběd). … Zatímco muži jedli a odpočívali, vyřízl jsem poklad velkým nožem…. Bylo by však pro mě nemožné odstranit Poklad bez pomoci mé drahé manželky, která stála při mně připravená zabalit věci, které jsem vystřihl, do její šály a odnést je“.
Bylo by to krásné a dobrodružné, kdyby to byla pravda. Žel nebyla. Jeho žena nemohla v loktuši odnést zlato, protože v tu dobu byla v Aténách u své rodiny. Nicméně poklad byl na světě, komu čest, tomu čest.
Nález pojmenoval po králi Priamovi, což bylo logické, když byl nalezen v místech, kde stávala Trója. Alespoň podle Schliemanna.
Problém byl v tom, že Schliemann neobjevil Tróju a nenalezl poklad krále Priama.
Pozdější archeologové zjistili, že nález je starší o zhruba 1 250 let než doba krále Priama, a tudíž se jednalo o zcela jinou civilizaci než tu, co popsal Homér.
Ba co víc, Schliemann nebyl archeolog, byl to jen velmi zanícený amatér na hranici fanatismu. Svým amatérským kopáním zničil horní vrstvy, ve kterých se s největší pravděpodobností nacházely základy skutečné Tróje. V odborných kruzích koloval vtip, který pravil, že co se nepodařilo Řekům, to se podařilo Schliemannovi. Srovnat hradby města se zemí.
Ale poklad byl objeven a stalo se z něj záležitost více politická až archeologická. Větší množství vyhrabaných artefaktů odtransportoval Schliemann do Berlína, něco skončilo v Istanbulském muzeu.
V roce 1945, během druhé světové války, ukryli Němci poklad do bunkru pod berlínskou ZOO. Což samozřejmě rozvědka Rudé armády brzy zjistila a poklad byl z moci úřední a vítězné „dobrovolně předán“ osvoboditelům.
Přestože existovaly předávací protokoly a lidé kteří u toho byli přežili konec války, aby svědčili u různých soudů, Sovětský svaz, jak bylo jeho dobrým zvykem, všechno popřel. Teprve Gorbačov nejdříve neochotně řekl, že možná se něco takového na půdě bortícího se impéria nachází, ale rozhodně to nebude deset tisíc zlatých položek, o kterých fantazírují západní novináři.
Teprve v září 1993 byl „poklad“ identifikován, de facto přiznán jako součást sbírky moskevského Puškinova muzea. Začala dlouhá právní bitva v mezinárodním měřítku o to, komu vlastně patří a kdo má na něj nárok. Turci jako nástupní stát Osmanské říše tvrdili, že jim ho Schliemann sprostě ukradl a co se ukradlo, má být vráceno. Rusové, jako nástupnický stát po Sovětské svazu se zase hájili tvrzením, že jsou to válečné náhrady za škody způsobené nacistickým Německem. No a Němci se oháněli slavným rodákem s tím, že zachránili poklad nedozírné ceny pro celý kulturní svět, a tak patří Německu.
Takže mezinárodní soudy řešily a stále řeší vlastnictví hromady zlata, které dlouhá desetiletí neexistovalo. Přesto, že nalezený poklad nebyl Priamův, je tak oficiálně nazýván, a s Homérovou Trójou neměl nic společného. A jen bohové vědí, jestli jakési dobytí Tróje za pomoci dřevěného koně plného vojska, vůbec proběhlo.
Zdroje:
