Článek
Úderníci a stachanovci, pýcha proletariátu skončila v propadlišti zapomnění
Potají zesměšňování a vysmívaní hrdinové práce, ve službách KSČ, zneužití důvěřivci, kteří se dřeli kvůli jepičí slávě a odměnám. Dávno zapomenuté bizarní figury, importované ze země sovětů a napodobované uvědomělými československými soudruhy i pracovními kolektivy.
Název stachanovci si vysloužili napodobováním sovětského horníka Alexeje Stachanova. Tento jednoduchý Rus se stal nástrojem propagandy, šířené do všech zemí sovětského impéria. Od dvaceti let pracoval se sbíječkou a slavným se stal 31. srpna 1935, když za pět a tři čtvrtě hodiny narubal 102 tun uhlí. Zrodila se hvězda. Sovětská propaganda měla svoji celebritu.
Z úderníka Alexandra se sice stala hvězda, ale doma to tak nevypadalo. Z dolu musel uprchnout před hněvem ostatních horníků, kteří věděli, co bude následovat. Protože dnešní rekord jednotlivce bude zítra normou pro všechny. Ukrytého, údajně v bečce od zelí, vysvobodil až článek ve stranickém tisku, který vyzdvihl jeho pracovní morálku. Poté už si na něj nikdo netroufl.
Stal se maskotem komunistické strany a o jeho výkonu, kdy překonal normu o 1400 procent, se psalo i v imperialistickém tisku. V prosinci 1935 se dostal až na titulní stránku časopisu Time.
Tím skončil jako razič a stal se funkcionářem. Studoval v Moskvě na Průmyslové akademii a za války dostal teplé místo ředitele dolu číslo 31. v Karagandě v Kazachstánu, později na ministerstvu uhelného průmyslu.
Luxusní byt v Moskvě, ocenění Hrdina socialistické práce, poslanec Nejvyššího sovětu, tak bolševická věrchuška dokázala odměňovat své věrné. A pak už jen vodka, láhve vodky a pozvolné chátrání v psychiatrické léčebně.
Do ní byl umístěn kvůli chronickému alkoholismu, deliriu tremens a roztroušené skleróze. 5. listopadu 1977 uklouzl na slupce od jablka udeřil se do hlavy a zemřel v důsledku krvácení do mozku. Bylo mu 72 let.
Jak se mnohem později ukázalo, bylo to všechno podvod. Na stachanovském rekordu pracovalo mnoho dalších horníků, k dispozici měl nejmodernější a nejvýkonnější techniku, takže jeho osoba nebyla rozhodující.
Ostatní horníci zřejmě ze svého „vzoru“ nadšení nebyli. Došlo k výraznému navýšení norem, tedy i práce, což se ovšem netýkalo platů. Horníci se sbíječkou, „raziči“, začali být odměňováni výrazně lépe než ostatní, což k soudružskému sepjetí také nepřispělo.
Při honbě za výdělky a rekordy se bezpečnost práce dostala na poslední místo, takže množství úrazů rapidně vzrostlo. Ani tento faktor ale nezabránil komunistické straně, aby nerozjela po celé zemi údernickou, stachanovskou kampaň, která se po roce 1948 přelila i do ostatních satelitů impéria. „Sovětský svaz - náš vzor!“
Už se nejednalo zdaleka jen o hornictví, ale bolševická mánie rekordů zasáhla všechna odvětví hospodářství. Vybraní předáci stachanovských brigád a part vytvářeli novou třídu privilegované „dělnické aristokracie“.
Samozřejmě že Stachanov nebyl jediným hrdinou práce. Údernicí se mohly stát i ženy. Taková tkadlena Lydie Gavrilovna Korabelniková dokázala tkát na několika stavech najednou. Pozdější bolševická mytologie uvádí nejméně dva, nevíce sto tkalcovských stavů. V Československu party uvědomělých údernic napodobovaly Lydii a vyhlašovaly všelijaké soutěže a vítězky byly oslavované v Rudém právu a nástěnkách mnoha podniků.
Soutěžilo se nejen překračování norem o stovky procent, ale i v šetření materiálu. Česká tvořivost dokonce překonala i svůj sovětský vzor. Výsledkem bylo „Kafe Korabelnikov“ neboli korabelnice. Káva se ušetřila tak, že se připravovala z lógru kávy předchozí. Takzvaný druhák. Jestli byl za tento údernický počinek autor vyznamenaný řádem Rudého praporu nebo jinak, není známo.
Zdroje:
