Článek
Ovšem ani oni, nepřátelé míru a socializmu, agenti cizích mocností, Vatikánu a imperialističtí špioni se bez vánoční nadílky neobejdou. Jen to bude trochu jiná nadílka, než na jakou byli zvyklí v rodinném kruhu. Ledová samotka, otrocká dřina, mlácení do bezvědomí, šikana a neustálý strach z bachařů, kterým byli vydáni na milost a nemilost.
Zápotockého rozhlasové řečnění se zařadilo mezi skvosty, které si v ničem nezadaly s památným projevem soudruha Jakeše ze 17. července 1989. Nebo již archivním „právě se vracím z Hradu…“ soudruha Gottwalda.
Jedním z cílů bolševiků bylo zcela vymazat z paměti lidí jakékoliv povědomí o křesťanství a náboženství vůbec. Podle hesla, že náboženství je opium lidstva, začali systematicky vyvíjet teror na církevní instituce, kláštery, kněze a samotné věřící.
Když to nešlo po dobrém primitivními poučkami a hesly, rozpoutala komunistická strana ničím neskrývaný teror. Kněze Toufara umlátil k smrti estébák Mácha v den druhého výročí uchopení moci 25. února 1950.
V dubnu si vyšlápli na kláštery a řády, které zrušili, vyrabovali a řeholníky i řeholnice svezli do internačních táborů. Vyjma těch, kteří byli bolševickou justicí odsouzeni k mnohaletým trestům nucených prací.
Jenže tradice se hned tak zlikvidovat nedají. Ani brutálním násilím. A tak Vánoce i Velikonoce trvaly dál a samotní komunisté si je rádi připomínali.
Proto kterýsi našeptávač nebo podržtaška poradil a sesmolil vysvětlení o dědu Mrázovi, který má kabát a nebydlí ve chlévě, protože socialismus se postaral. Tedy alespoň pro ty nejmenší, aby je uchránil před zhoubným nádorem křesťanství.
Bylo to jen pár dnů poté, co samotní bolševici po dlouhém mučení pověsili bolševika č. 2 soudruha Slánského. Proto s jistou dávkou cynizmu mnozí šeptem tvrdili, že toho roku měli u Slánských vypráskaného Dědu Mráze.
A co s koledami? Ty bylo třeba nahradit jinými „vánočními“ písněmi. Píseň „Vánoce, Vánoce přicházejí“ se docela hodila. Žádný Ježíšek nebo betlémská hvězda, ale vánočka, kapr a televize. Konzumní klasika už v roce 1962.
„A když sní se, co je v míse, televizor pustíme,
v jizbě dusné všechno usne k blaženosti mé.
Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc,
máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc“.
Známá je „bachařská koleda“ z osmdesátých let z kriminálu v Minkovicích. „Nesem ti, mukle, novinu, že tě seřežem.“ A potom ožralí a frustrovaní soudruzi z toho, že musí o svátcích sloužit, svoji koledu uvedli do praxe.
Vánoce byly pro politické vězně nejhorším obdobím v roce. Stejně tak i pro jejich rodiny. Aby ty chvíle měli ještě těžší, o to se postarali soudruzi ve službách socialistické zákonnosti.
Traumatizující chvíle zpestřovali bachaři vězňům dlouhými nástupy a hodinovým stáním venku v mrazech, v chatrných nebo mokrých hadrech.
Samozřejmě i ve svátky se muselo pracovat, fárat na uran, nebo do dolů. Otrocká práce se nesměla zastavit, ani zpomalit. Jako štědrovečerní menu se na lágru Rovnost podávaly shnilé brambory a k tomu osmažené rybí ocasy. Jídlo, pokud se ten odpad vůbec dal jídlem nazývat, bývalo úmyslně ještě horší než jindy.
Vynalézavost bolševiků šla mnohem dál. Nestačilo ničit vězně, musely si to „vyžrat“ i jejich rodiny. Oblíbené byly vánoční prohlídky bytů a domů odsouzených, popř. zatýkání o vánočních svátcích.
Jiřina Müllerová svého tatínka naposledy viděla na Vánoce 1951, když ho přišli zatknout: „První nebo druhý svátek vánoční k nám přijelo asi pět mužů v kožených kabátech a začali prohledávat dům. Všechno přeházeli, hrabali se v mých školních věcech, zkrátka hledali všude. Ptala jsem se jich, co hledají, a oni odpověděli, že vysílačku. Samozřejmě že u nás nic takového nebylo. Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“
Bachaři oblíbenou vánoční korekci okusil i pan Miroslav Hampl. Jedenáct dnů v malé vlhké kobce trpěl hlady, zimou a neustálou tmou: „Tam mě zlomili. Druhého ledna mě vyvedli, tedy vynesli, nemohl jsem jít. Promočený, prokřehlý.“
V komunistických lágrech trpělo zhruba 250 tisíc muklů. Jejich osudy se celoživotně podepsali nejen na jejich psychice a životech, ale i na životech jejich rodin.
A Ježíšek, navzdory bolševickým blábolům nezestárnul. Nestal se Dědem Mrázem dokonce ani Santa Clausem.
Zdroje:
